Článek
A také jako na matějské pouti, kde od každého kolotoče zní jiná písnička, takže se nikdy nedozvím, jak to dopadne, když muž se ženou snídá. Protože ještě než si stihne osladit kávu, už se mu do klína nahrnou holky z naší školky a malují obrázky dlaní horkou od lásky, to je fakt na dělovou ránu a to furt bylo Tereza, jedině Tereza, no jó, časy se mění.
V tramvaji se mění také, protože dřív mluvil jeden a ostatní zvedali oči v sloup. Dneska brebentí všichni, navzájem se překřikují, protože „počkej, Máňo, já si tě dám nahlas, tady v tom bordelu člověk neslyší vlastního slova“. Pročež kromě hovorů ze šestadvacítky máme tu čest poslouchat vysílání z desítky, protože jinde než v tramvaji už nejspíš lidé netelefonují.
Aha, tak prý ještě ve vlaku. „Kam že to jedeš, do Břeclavi, no to je bezva, já na Bílou horu, tak to si stihneme pěkně pokecat,“ raduje se madam a Máňa líčí temný a složitý příběh o jakémsi Igorovi, který k ní chodí jako na návštěvu. „Ale představ si, jako návštěva se nechová ani trochu, copak ty by sis, Jaruno, na návštěvě troufla zatáhnout paní domu do ložnice, no to se nesměj, jó, tohleto mi fakt udělal!“ Než Máňa stihne vylíčit detaily, Jaruna ji utne: „Hele, já musím přestupovat, tak končim, zavolám ti zpátky, až mi přijede další tramvaj.“
Chvíli mám nutkání přestoupit také, abych se dozvěděla, jaké měl Igor trenýrky, ale pak mě zaujme maminka s kloučkem na klíně, jež si pustila videohovor s babičkou. „Ale mami, on mi vůbec nespí, zkoušeli jsme už různé způsoby uspávání, víš, podle té Montessori knížky, ale von furt oči jako baterky, viď, Toníčku, no podívej, a tady, v tramvaji, kde mluví jeden přes druhýho, mi usíná, no je tohleto normální?“ Mám chuť zaklepat mamince na rameno a poradit, aby kluka příště uložila do postele, přikryla peřinou a zhasla, akorát nevím, jestli to není příliš staromódní způsob uspávání dětí. Pročež vystoupím a zbytek cesty do práce absolvuji zcela staromódně po svých. Ulicemi rachotí tramvaje a troubí auta, ale jinak je tady božský klid…
