Článek
Posledních pár týdnů každé úterý večer vyrážím z domova, ve večerce kupuju láhev pinot grigio a tramvají mířím na Jarov do bytu své kamarádky, abychom spolu sledovaly další díl čtvrté řady seriálu Geniální přítelkyně. Před pár lety jsme obě současně zhltly čtyřdílnou neapolskou ságu Eleny Ferrante v románové podobě. Každá se samozřejmě identifikujeme s jednou z jejích hrdinek – já jsem stydlivá intelektuálka Elena, ona je bouřlivá a nevyzpytatelná Lila.
Jenže HBO nás svým vysílacím schématem tak trochu mučí. Servíruje nám totiž každý týden jenom jeden díl. V době covidu a s příchodem Netflixu jsme si zvykli, že seriál se dá spořádat na posezení. Je to jako s tabulkou čokolády nebo pytlíkem chipsů: člověk ví, že by neměl. Správně by si měl vzít jen dva čtverečky nebo malou hrstičku a zbytek si nechat na příště. Ale kdo tohle doopravdy dokáže? HBO nás ovšem nutí k podobnému druhu askeze. Každý týden vypustí jednu jedinou sotva hodinovou epizodu, což je s blížícím se koncem celého seriálu stále nesnesitelnější – o to víc, že z románu dobře víme, jaké události na konci příběhu nastanou.
Zvykli jsme si, že seriál se dá spořádat na posezení. Je to jako s tabulkou čokolády nebo pytlíkem chipsů: člověk ví, že by neměl.
Tenhle způsob sledování seriálu mi připomíná staré televizní časy, na které jsem díky streamovacím službám už málem zapomněla. Když v době mého dětství běžela v televizi Arabela nebo Sandokan (Dietlovy eposy zachycující nudnou socialistickou každodennost mě tehdy nezajímaly), mihly se seriály na obrazovce vždy právě jen na hodinu týdně. Bylo to něco, na co se člověk těšil a čemu přizpůsoboval svůj časový rozvrh.
Narozdíl od současnosti navíc neexistovala možnost se k odvysílaným dílům jakkoli vrátit, videorekordér byl exotickou novinkou a neznala jsem nikoho, kdo ho měl doma. S každými závěrečnými titulky příběh mizel v nenávratnu, což mě naplňovalo zoufalstvím. Až o mnoho let později jsem pochopila, že zbytečně: když jsme koncem devadesátek konečně měli doma video, různé perly světové kinematografie jsem si často nahrávala, abych je mohla skladovat v knihovně na VHS kazetách a už nikdy si je znovu nepustit.
Předpokládám, že dnešní tvůrci programu HBO nám to nedělají z čiré zlomyslnosti, ale ve snaze povýšit každou epizodu Geniální přítelkyně na samostatnou událost. V mém případě se jim to rozhodně daří. Má to i jiné výhody. Například tu láhev vína, kterou každý týden vypijeme po závěrečných titulcích.
