Očima padesátky: Co si myslím o zírání v tramvaji

Na pražských zastávkách městské hromadné dopravy můžete poslední dobou vídat plakáty s nápisem Bez souhlasu je to obtěžování a podobně. Jde o to, upozornit muže, že na ženy se nezírá, protože je jim to nepříjemné.

Kdysi jsem byla na workshopu očního kontaktu. S náhodně vybraným partnerem z publika, s kterým jsme se do té doby vůbec neznali, jsme si měli dvě minuty nepřetržitě hledět do očí. V mém případě to byl pán o něco starší než já, takový melancholický ezo typ, celý v bílém, co poctivě studuje knihy o spirituálním rozvoji. Už po minutě jsem měla pocit, že se mi nastěhoval do hlavy, prochází se tam a se zaujetím se probírá katalogem mých nejtajnějších myšlenek, představ a obav. Jak to působilo na něj, jsem se nedozvěděla, protože po uplynutí toho dvouminutového duševního striptýzu jsem neměla nejmenší chuť dát se s ním do řeči.

Běžný přirozený oční kontakt podle psychologů trvá něco mezi třemi a čtyřmi vteřinami. To není tak krátká doba (schválně si to zkuste změřit). Sdílení pohledu je tak intimní zážitek, že během těch tří nebo čtyř vteřin si dokážete beze slov sdělit opravdu hodně. Můžete někoho „probodnout“ očima, „svlékat“ pohledem a tak podobně. A pokud tu dobu výrazně přesáhnete, váš protějšek to pociťuje jako urputné zírání. Rozdíl mezi obyčejným koukáním nebo normálním očním kontaktem a upřeným zíráním je tak evidentní, že mě opravdu překvapilo, kolik lidí v debatě, jež vzplála na sociálních sítích okolo kampaně Zírání je obtěžování, tvrdí, že ho nechápe.

Ale možná, že důvod je ještě někde jinde. Jako dítěti vychovávanému v sedmdesátkách a osmdesátkách se mi dostávalo soustavného školení v odolnosti v duchu „ty toho naděláš“, „aby ses nezbláznila“, „vždyť je to jen legrace“, „myslíš, že je na tebe někdo zvědavej?“ Důsledek byl, že když před sedmi lety zabouřilo světem hnutí MeToo, tvrdila jsem, že mě osobně nikdy nikdo neobtěžoval. Až později mi došlo, že všechny podobné incidenty jsem vytěsnila jako „jenom legraci“, která mi vadí jen proto, že jsem moc přecitlivělá. Jak by mě mohl někdo obtěžovat, když na mě „nikdo není zvědavej“?

Tuhle uměle vypěstovanou hroší kůži nosí, myslím, velká část mojí generace. Přiznat, že se nás něco dotýká, že nás třeba dokáže rozhodit upřený pohled cizího člověka, by mohlo vyvolat dojem, že ze všeho moc naděláme, že si na sobě asi nějak moc zakládáme. A to je přece špatně. Ostatně i teď, když tohle píšu, na mě padá obava, že se mi někdo vysměje: „Co řeší? Na ni, na padesátku, už přece dávno nikdo nezírá!“ Podívat se na to očima mladší generace je vážně osvěžující. To pak člověk jen zírá.