Článek
Přes den je to celkem nezajímavá stezka, a ještě ani v šest večer to nevypadá na kdovíjaké davy. Bytem se line vůně pomeranče nakrájeného do jogurtu a do toho malinko zasmrdí samochvála o vůli pevné jako terezínský bastion. Jenže aby mi pevná vůle nepozřít nic kaloricky toxického vydržela do rána, musela bych hned teď usnout. A spát celou noc. Ne, že by se mi nechtělo, příroda to se zimním spánkem vymyslela moudře. Jenže vysvětlujte to peřinám, které se co měsíc dožadují čistého povlečení, nebo vydavateli, jenž se co rok dožaduje nové knížky. Jít do postele v šest je sice skvělý způsob hubnutí, ale vstávat ve čtyři, abych všechno stihla, je pro mě jistá smrt. To mi tedy skon způsobený udušením makovou buchtou přijde milosrdnější.
A tak mou pevnou vůli každý večer po západu slunce stíhá osud pohádkové bytosti, jež musí čelit mnoha nástrahám, jinak se rozpadne na prach. Nemám problém vyrovnat se s chutí na čokoládu, víno, oříšky, sýr, zmrzlinu, hrozinky či slané tyčinky. Zvlášť, když nic z toho nemám doma. Jenže pak si jdu namíchat směs semínek na ráno a ejhle. Vypadne na mě kousek hořké čokolády od Vánoc. Nemá cenu ty tři čtverečky schovávat, šup s nimi do pusy! Cukroví už je naštěstí dávno snědeno, i když… Copak je v téhle krabičce? Aha, perníčky od kamarádky, které jsem v půlce prosince zastrčila mezi pytlíky s pohankou a cizrnou. To je totiž jediné místo v domácnosti, kam manžel nikdy nezabrousí. Co teď s nimi? No nic, když už jsem slupla čokoládu, dorazím i perníčky a hubnout budu zase až od zítra. Jenže to mě čeká oslava kulatin u švagrové. To mi ta ženská dělá schválně, že má narozeniny zrovna v lednu! A vůbec, co je na kulatinách k oslavování, já jich mám plné džínsy a nikdo mi kvůli tomu kytky nenosí. Ale zase nemám vrásky. Protože to už tak ženy po padesátce mívají – buď si pěstují zadek, anebo vrásky. Není to snadná volba. Ale když se tak dívám na zbytek vaječného koňaku, mám jasno.
