Hlavní obsah

Očima padesátky: Co by měl složit muž k nohám ženě, aby mohl na oplátku žádat cokoli?

Foto: Ilustrace Lenka Samešová

Foto: Ilustrace Lenka Samešová

Mezi paradoxy tohoto světa patří fakt, že čím víc knih vychází, tím méně lidé čtou. Když se dneska zmíním, že ten Wolker fakt dobře psal, neptají se mě po kvalitě veršů, ale kde jsem byla na mejdanu a zda mi ten vizour opravdu tolik chutnal.

Článek

V dobách, kdy lidé k obracení stránek používali dva prsty, a ještě k tomu nasliněné, neexistoval žádný Velký knižní čtvrtek. Byl prostě jen knižní čtvrtek, protože v jiný den novinky nevycházely. Když byla ohlášena obzvlášť velká pecka, jako třeba román Vladimíra Párala, jenž dokázal v jedné knize shrnout to, na co autoři Sexu ve městě potřebovali šest řad a bezmála sto dílů, podupávali čtenáři před staženými roletami knihkupectví už za kuropění. Ti, co chrněli do sedmi a pak předbíhali ve frontě, museli počítat s následky. Jenže co byla boule na čele proti tomu, že jste si domů nesli nového Párala!

Mít známého v knihkupectví bylo stejně důležité jako konexe v masně nebo trafice. Pokud muž složil ženě k nohám nového Párala, telecí játra a tvrdé Sparty, mohl po ní žádat téměř cokoliv. Dokonce i manželství. Takového se totiž žena držela, neb prokázal nejlepší předpoklady pro založení rodiny – tah na branku a výdrž. Jakmile bylo založeno, cigarety a  vnitřnosti byly vytrvalci zatrhnuty: „Všude říkají, že to není zdravé, a já bych chtěla, abychom byli hodně, ale opravdu hodně dlouho jeden pro druhého živi. Ty snad ne, miláčku?“ Mezi námi, novomanželce byly ukradené manželovy plíce i to ostatní, ale vadil jí smrad z cigaret a krev z jater.

Aspoň že ty knihy zůstaly! A tak, hned po posteli a sporáku, musel Homo Shánčlivý sehnat knihovnu. Protože byt bez knihovny, to je jako člověk bez duše. A knihovna bez knížek jako manželství bez sexu, říkával můj tatínek, když přidával na polici další úlovek a přitom laškovně mrkal na maminku. Tehdy jsem moc nechápala, co tím myslí, ale dneska už vím. Knihy jsou vášeň, radost, potěšení, nedočkavost a zvláštní vůně. A někdy také chvění, to když jednu knihu vytáhnu a dalších deset mi přitom spadne na nohu.

Měla bych je vytřídit a ty, které už nikdy nebudu číst, darovat. Staré knihy ale dneska nikdo nechce. Naštěstí. Nedokážu se jich totiž vzdát. Přijde mi to stejné, jako bych ze života vymazala bývalou lásku jen proto, že je na stará kolena zoufale nudná. A to se přece nedělá. Ani láskám, ani knihám.

Související témata:
Velký knižní čtvrtek

Načítám