Článek
„A co kdybychom Matyldu přihlásili na canisterapii,“ řekla jsem letos v létě svému muži. Jako každí rodiče dvou- až tříletého dítěte (kterým labradorský retrívr zůstává tak trochu celý život) jsme propadli dojmu, že naše dítko je výjimečné, nadané zvláštními schopnostmi, které bychom neměli obdivovat jenom my a pár lidí na facebooku, již nám tam ještě pořád lajkují její fotky. Pravda, zatím se Matyldiny výjimečné schopnosti projevovaly hlavně tím, že dokáže i v nejrozlehlejším parku okamžitě najít odhozenou vaničku od vlašského salátu nebo papírovou krabici s nedojedeným okrajem pizzy. Ale taky je moc roztomilá a ráda se mazlí. Propadla jsem lákavé představě, že pro canisterapeutického psa to stačí.
Na základě vyprávění přátel jsem se bláhově domnívala, že canisterapeutický pes (na rozdíl od psa vodicího či asistenčního, kteří musí doopravdy něco umět) prostě jenom dochází do domovů důchodců, nemocnic a zařízení pro handicapované a nechává se od klientů hladit. Nechat se hladit, to Matyldě jde moc dobře.
Canisterapeutický pes musí být klidný. Matylda se však ke každému člověku vrhá s extatickým nadšením a intenzitou útočícího divočáka.
I zapsali jsme naší fenku na test, který měl ověřit její předpoklady. V prvních dvou disciplínách obstála na jedničku. Jednou z nich bylo „braní pamlsků“. Spočívá v tom, že si má vzít z dlaně lektorky dobrůtku, aniž by ji kousla. V tomto směru projevila Matylda obzvlášť velké nadání. Druhá oblast, v níž zazářila, byla schopnost neleknout se padajících berlí nebo člověka na invalidním vozíku. Lektorka ovšem netušila, že Matylda zachovává bohorovný klid i během silvestrovských ohňostrojů, za jedinou skutečnou hrozbu považuje lítací dveře v chodbě našeho domu.
Zbytek zkoušky nabral poněkud katastrofický průběh. Tak například vítání. Správný canisterapeutický pes by měl ke klientovi přistoupit klidně a pomalu, aby ho nepolekal. Matylda se však ke každému novému člověku vrhá s extatickým nadšením a intenzitou útočícího divočáka, takže přivítat se s ní bez nehody znamená pořádně se rozkročit a zatnout břišní svalstvo. Uznávám, že klienti canisterapie by takové přivítání nemuseli přežít. Kromě toho v jakémkoli novém prostředí Matylda považuje za prioritu prozkoumat všechna zákoutí a zmocnit se čehokoli, co považuje za hračku. Což může být míček, vaše bota, sluchátka, ale taky odložený fonendoskop, platíčko s léky nebo injekční stříkačka. To by zas nemusela přežít Matylda sama.
Pomalu se tedy smiřujeme s tím, že Matylda se asi nestane novou psí matkou Terezou a svým jedinečným terapeutickým nadáním bude oblažovat pouze naši rodinu. Prozatím jsme to přežili všichni.
