Článek
Nemělo by se to stávat. Ale stane se. Stačí, když mi během psaní děti vyrostou v teenagery a já si toho nevšimnu. Pak koukám jako tvrdé y a stydím se až do morku své lebeční kosti, protože čeština je krásná a týrat by se neměla. A její učitelky a učitelé už vůbec. Ty mám ve velké úctě. Stejně jako učitele ostatních předmětů, protože ve mně jejich výuka začasté zažehla plamínek vášně. Pohříchu však ne pro jejich obor.
Třeba hodiny matematiky byly jeden velký filmový festival. „Vypadá to, jako by se třídou proletěl kulový blesk,“ glosoval gymnaziální profesor Klapka, když rozdával písemky. „Rád bych v téhle třídě našel aspoň sedm statečných, bohužel jsem zaznamenal pouze sedm nedostatečných. Já vím, že pro některé je matematika něco jako vynález zkázy, ale prosím pěkně, zaberte. Čeká nás rozmarné léto, některá děvčata možná i léto s kovbojem, tak se trochu učte, sakra, ať z toho není kalamita. Kolikrát vám mám já i moji kolegové opakovat, že škola je základ života? Ale teď konec řečí, za chvíli bude zvonit a čeká nás oběd. Což takhle dát si špenát, milánkové?“
Ačkoliv matematika nebyla můj šálek kávy, spíš třikrát vylouhovaný pytlík čaje, na hodiny jsem se těšila. Stejně jako jsem se těšila na chemii, protože paní učitelka měla vždycky moc hezké šaty. Místo chemických vzorců látek mě proto zajímaly víc vzorečky na tkanině, ale i to mě náramně posunulo.
Šaty totiž paní učitelce posílali příbuzní z Itálie, pročež jsem se o tuto zemi začala zajímat. To mi vyneslo na konci roku jedničku ze zeměpisu a v dospělosti několik krásných dovolených strávených právě na Apeninském poloostrově. Kdo by to byl řekl, že za to může chemie! I když na tu se svede kdeco, dokonce i manželství. „Prostě chemie,“ pokrčil rameny spolužák na třídním srazu, když se ukázalo, že už v pětadvaceti má tři děti. „Vůbec mě to nepřekvapuje,“ odtušil tehdy učitel fyziky. „Ty jsi byl vždycky dobrý. Ale málokdy jsi dával pozor.“
Milí učitelé, jsem vám vděčná za ta báječná léta. Protože díky vám není můj život pod psa.
