Článek
Můj maturitní ples se odehrával ve velkém tanečním sálu karlovarského Grandhotelu Pupp, čerstvě zpátky přejmenovaného z Grandhotelu Moskva. Na tanečním parketu se košatily trvalé ondulace, trčela osmdesátkově zvýrazněná ramena šatů ušitých podle Burdy a vznášela se nad ním vůně spreje Fa, který platil za vzácný parfém.
„Postupujte ukázněně, je vás moc,“ krotili nás profesoři (kterým se teprve před rokem přestalo říkat „soudruhu učiteli“) při nástupu na stužkování. „Je vás moc,“ to jsme slýchali už od školky. Byli jsme prostě silnými ročníky, co přišly na svět v první půli sedmdesátek, a všichni se k nám chovali, jako bychom si za to mohli sami.
V době našeho maturitního plesu byly mantrou, kterou nám všichni otloukali o hlavu, „nové možnosti“. Pořád jsme slýchali, že máme spoustu možností, i když v osmnácti jen málokdo z nás přesně věděl, jaké možnosti to jsou a co bychom s nimi měli dělat. Během stužkování jsme měli přísně zakázáno sbírat mince, které rodiče házeli na parket (prý je to nedůstojné), což našeho případného podnikatelského ducha škrtilo hned v zárodku.
Trvalou neměl nikdo, zato výrazně přibylo dlouhých rób sofistikovaně odhalujících dosti překvapivé části těla…
Minulý týden jsem byla na maturitním plese mé mladší dcery, což byl zřejmě nadlouho, ne-li úplně poslední maturák v mém životě. V našlapané Lucerně mi také připadalo, že jich je nějak moc. Trvalou neměl nikdo, zato výrazně přibylo dlouhých rób sofistikovaně odhalujících dosti překvapivé části těla. Zdálo se mi, že holky jsou sebevědomější a kluci v oblecích méně prkenní, než bývali za našich časů. Nikdo jim neříkal, že mají „spoustu možností“, nejspíš proto, že všichni víme, že to budou mít hlavně pěkně těžké. Zatímco můj maturák byl radostným tancem na troskách čerstvě se zhroutivší železné opony, teď to spíš vypadá, že tancujeme na palubě Titaniku.
Jisté je, že tancujeme pořád na ty samé písničky. Hudba se totiž za těch pětatřicet let vůbec nezměnila. Zdá se, že už celé generace maturantů tančí na ty samé fláky od dechovky přes Louise Armstronga po Abbu a Queen. Hudební evoluce maturitních plesů se zřejmě zastavila v osmdesátkách, takže chvíli jsem si připadala, jako by mi znovu bylo osmnáct. A protože jedním z bonusů padesátky je ztráta strachu z trapnosti (přece jen trapnou matkou dospívajících dcer jsem už nějaký ten pátek), odtáhla jsem svého muže na parket, abychom jiným párům pošlapali nohy při polce Proč ten jetelíček a mávali rukama nad hlavou při Mamma Mia.
Plesovou sezonu tímto považuju za zahájenou.
