Hlavní obsah

Očima padesátky: O nekorektních bílých Vánocích a svátcích, co dost možná nejsou šťastné a veselé

Foto: Ilustrace Lenka Samešová

Foto: Ilustrace Lenka Samešová

Kdo a kdy vlastně poprvé vyřknul „šťastné a veselé“ a jak to, že právě tenhle vinš se tak ujal? Sedělo by mi to na Josefa Ladu. Ten se umí dostat lidem pod kůži! Jeho fórek se štědře zasněženou krajinou stál nervy nejednoho meteorologa.

Článek

Kolem Vánoc téměř vždy přijde oteplení, přesto se meteorologické telefonní linky a emaily netrhnou: Tak co letos? Budou bílé? Nebudou? Ách jóóó…. Jako by snad blátivé nebo deštivé byly méněcenné. Dejte si pozor, milé děti, aby vás nakonec nepopotahovali za jejich diskriminaci. V dnešní třeskutě korektní době jeden nikdy neví. Vůbec bych se nedivila, kdyby Ladovy vánoční obrázky nějaký horlivý aktivista polil vaječným koňakem a navrch se k nim přilepil bílkovou polevou na perníčky. V ohrožení by se mohla ocitnout i Popelka. Také tahle pohádka, zasněžená od začátku až do konce, podporuje meteorologický stereotyp. Vždyť v ní je bílé i špinavé prádlo! A co teprve Anděl Páně, který se po kolena brodí sněhem, a ještě k tomu nutí ušmudlaného čerta. Myslím, že v příští vánoční pohádce by mělo být spravedlivě zastoupeno každé počasí, které na Štědrý den může panovat. Vždyť bílé jsou podle statistik cca jednou za osm let. Rovnost blátu a plískanicím!

S přáním šťastných a veselých se to má podobně. Podle mého se vyskytují stejně sporadicky jako bílé. Přesto na štěstí a veselí lpíme jako na majonéze v bramborovém salátu. Jako by nám nestačily takové a makové, každému podle nátury a momentálního rozpoložení. Třeba u mě u se to na Štědrý den dost střídá. Od rána mnou zmítá směsice pocitů od úlevy a nadšení, že je konečně tady, těšení se na radost a úsměvy blízkých (a taky na dárky, přiznávám) až po lehký smutek, když je rozbaleno, snědeno a zhasnuto. Ležím v posteli, kolem příjemné ticho a mně je hezky a zároveň teskno. V očích mě zaškrábou slzy a v hrdle vzpomínky na ty zašmodrchané mašličky, které na dárcích vyrobily nešikovné prstíky našich dětí, když byly malé. A taky na babiččino linecké, které už nikdy neochutnám, byť ho peču úplně stejně. A taky na radost, již už nikdy nezažiju, protože první brusle dostanete jenom jednou. Tohle přece není štěstí. Anebo možná je, a dokonce to úplně největší. Uvědomit si, že to nejvíc samozřejmé je vlastně ukrutně krásné. Takže jo, mám je vlastně taky šťastné. A totéž přeji i vám, co jste vydrželi až sem. A těm ostatním taky.

Načítám