Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Když jsme si před lety s partičkou přátel vybírali destinace pro dovolenou u moře, jedno z hlavních kritérií, jimiž se moji kamarádi řídili, znělo: „Aby tam nebylo moc Čechů.“ A tak jsme nikdy nebyli na Istrii, v Bibione ani na Costa Brava, ale putovali jsme až do nejjižnějšího cípu Černé Hory, k albánskému jezeru a kličkovali serpentinami v bulharských horách. Čím zapadlejší a méně turistické místo, tím lepší. Ne vždy byla naše snaha vyhnout se spoluobčanům úspěšná. Když jsme jednou po den a půl trvající cestě dorazili do samotné špičky ostruhy italské „boty“, na poloostrov Gargano, a u stánku s italským gelatem nás přivítal česky vyvedený nápis „zmrzlina“, vyvolalo to značné rozčarování.
Jedním z důvodů, proč jsme za každou cenu chtěli jezdit jinam než ostatní, byla určitě romantická a dosud nenaplněná touha připadat si aspoň trošičku jako cestovatelé a nikoli turisté. Objevitelé, kteří vítězně vztyčí vlajku v dosud neobjevené divočině. S auty plnými dvou- až sedmiletých dětí, které netoužily po ničem jiném než plácat si bábovičky na pláži a dát si v restauraci kuřecí nugetky a džusík, jsme se sice těžko mohli vydávat za Zikmunda a Hanzelku, ale občas jsme si na cestách sami dokázali vytvořit diskomfort připomínající útrapy Emila Holuba v zemi Mašukulumbů. Třeba když jsme se pod vedením kamaráda gurmána ve snaze objevit nějakou autentickou, domorodou, neturistickou restauraci plahočili tak dlouho, až děti bažící po hranolkách u benzinové pumpy brečely hlady.
Svou roli ovšem jistě také hrálo snobské přesvědčení, že místa, kam jezdí každý, jsou jaksi méněcenná, protože tam jezdí každý. A v nikoli poslední řadě také ješitná víra, že volbou neobvyklých a nekomfortních míst svým dětem dopřáváme vzpomínky na celý život. (Svým způsobem to tak jistě bylo: na úpornou kožní infekci, kterou moje dcera chytla na jisté podezřele opuštěné černohorské pláži, vzpomínáme dodnes.)
Střípky zážitků, které se dětem uchovaly v paměti, nijak nesouvisejí s tím, kde se tyto zážitky odehrály.
Když jsem se o našich prázdninových cestách nedávno bavila s dnes už dospělými dcerami, zjistila jsem pozoruhodnou věc. Střípky zážitků, které se jim uchovaly v paměti, nijak nesouvisejí s tím, kde se tyto zážitky odehrály. Už nevědí, jestli to bylo v jihočeském kempu, s babičkou v Chorvatsku nebo na některé z našich dobrodružných cest. Pamatují si slunce, bouřku, koupání, hry a kamarády.
Ale určitě si nepamatují, jestli prodavač zmrzliny mluvil česky.
