Hlavní obsah

Očima padesátky: Co ještě v životě stihnout? Mému seznamu vévodí lečo a jedna dráždivá fantazie

Foto: ilustrace Lenka Samešová

Foto: ilustrace Lenka Samešová

Co všechno by měl člověk stihnout a prožít, než mu bude třicet, padesát či snad dokonce než umře? Moje cíle jsou krátkodobé a výčet priorit velmi nudný. Tak nudný, že největší odvaz na mém seznamu najdete pod heslem „lečo“.

Článek

A co máš na seznamu ty? Vajíčka, papriky a rajčata, mrknu na nákupní lístek v peněžence. Ale mě nezajímá, co budeš vařit k večeři, ale co chceš ještě v životě stihnout. No přece to lečo. Snad se dostanu z práce brzy, říkám kolegyni, která v rámci poobědové prokrastinace zjistila, že její život je nudný, smutný a plochý jako baterka, kterou měl kdysi můj dědeček přidrátovanou k tranzistoráku. To má z toho, že čte místo klasiků motivační weby. Tenhle jí zrovna radí, co všechno by měla stihnout do třicítky. Uběhnout půlmaraton, vyčůrat se do bazénu a ztratit se v cizí zemi, čtu té nebožačce přes rameno. Tak to jsem fakt ráda, že už je mi padesát, řeknu a odkráčím se vyčůrat na záchod. Já vím, je to dost konzervativní a trochu staromilské, ale co už v mém věku nadělám.

Moje ambice by sotva koho omráčily kreativitou. Zdraví, pohoda, vyrovnané vztahy, nepovyšovat se, nehrbit se, však to znáte. I když k vajíčkům a paprikám bych také uměla leccos připsat. Třeba páternoster. Nemyslím otčenáš, ale výtah, co jezdí pořád dokola. Co se stane, když v posledním patře nevystoupím? Převrátím se a zpátky pojedu hlavou dolů? V tom případě bych se na takovou výpravu měla vydat s prázdnými kapsami. A co když nevystoupím v nejnižším patře? Zmáčkne mě ve sklepě kabina jako harmoniku, kterou už nikdo nikdy nenatáhne? Pak bude dobré obléci si něco nemačkavého. Přestože znám lidi, kteří se páternosterem projeli dokola, a ani jejich oblek, ani zdraví nedoznaly úhony, váhám.

Možná se mi ještě nechce v sobě kapitolu o tajemném výtahu, jež dráždí mou fantazii od dětství, uzavřít. Představovat si, co by, kdyby, je vlastně mnohem lepší než nastoupit, dát si kolečko, vystoupit. Nepomačkaná, neporušená, ale taky připravená o to jemné chvění, když nevíte a trochu se bojíte… Ba ne, páternoster si ještě budu chvíli hýčkat. A nechám si ho pro sebe, i když se mě někdo zeptá, co bych chtěla prožít ještě před tím, než umřu. Protože to jediné, co mě na životě opravdu zajímá a co si přeji prožít se vším všudy, je život sám. Ale ani tahle odpověď, myslím, nikoho dvakrát neoslní. Však říkám, jsem už trochu staromilská a nudná.

Načítám