Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Za poslední rok a něco, od doby, kdy jsem oslavila padesáté narozeniny (které se mi, upřímně řečeno, vlastně vůbec slavit nechtělo, protože co je na tom ke slavení), jsem se opakovaně přistihla, že o sobě říkám, že jsem stará.
Říkala jsem to svým dcerám, když jsem si nevěděla rady s televizním ovladačem nebo jsem nemohla najít něco v mobilu.
Říkala jsem to u optika, když jsem si šla vybrat silnější brýle.
Říkala jsem to v kurzu kreslení, kde všichni včetně lektorky byli minimálně o patnáct let mladší než já.
Říkala jsem to při pohledu na některá videa, která na mě vyskakují na sociálních sítích.
Říkala jsem to se stejným pocitem, jako jsem dřív říkávala, že jsem tlustá, totiž s nadějí, že mi to někdo okamžitě začne vyvracet (což se většinou nedělo). A pak mi došlo, že to říkám jaksi preventivně, aby mi to nemohl vpálit někdo jiný.
Zatímco dřív byl každý nový kousek filtrován otázkou, jestli v tom nebudu vypadat tlustě, teď se hlavním kritériem stalo, jestli na to nejsem stará…
Trnula jsem hrůzou, aby si mě někdo nezařadil mezi takové ty „věčně mladé“ ženy, diblíky, kterým se ostatní za zády smějí. Dost radikálně jsem změnila šatník: zatímco dřív byl každý nový kousek filtrován otázkou, jestli v tom nebudu vypadat tlustě, teď se hlavním kritériem stalo, jestli na to nejsem stará. Takže dlouhé široké kalhoty, volné roláky z eko vlny, objemné kabáty. Věci, které budu moct nosit až do hrobu. Při rozhovorech zejména s mladšími muži jsem se chovala co nejvíc odměřeně, aby si probůh nepomysleli, že s nimi flirtuju.
Často se mluví o neviditelnosti starších žen. Já jsem si tu neviditelnost naordinovala úplně sama a dobrovolně, jako obranu před eventuálním posměchem zvnějšku i před vlastní zranitelností. Protože být „stará“ a tím pádem neviditelná je bezpečnější než si přiznat, že ve skutečnosti si pořád chci připadat plná života, žasnout, divit se, zažívat nová dobrodružství. Říkat, že jsem stará, je obrana – proti světu, ale hlavně proti sobě samé.
Takže to chci zkusit trochu jinak. Ne že bych si odteď připadala nějak mladší. Ale pořád jsem to já a můžu zkusit občas něco risknout. Jít s kůží na trh, být vidět, risknout úsměv, vtip, kratší sukni nebo pohled do očí, bez předběžných opatření, aby si někdo něco nepomyslel. Protože možná jsem stará, ale ne zas tak, abych musela být zaživa mrtvá.
