Článek
Jako dítě jsem si své nemoci velmi užívala. Už ve chvíli, kdy jsem ráno ucítila, že prkýnko na záchodě mě studí víc než jindy a dotek oblečení na těle je jaksi intenzivnější, tetelila jsem se radostí, že určitě budu mít přes sedmatřicet. Což znamenalo, nejenže nepůjdu do školy, ale hlavně že si budu svou nemoc užívat. Máma mi přinese do postele čaj, cestou z práce mi koupí vystřihovací panenky, budu jen ležet a poslouchat uklidňující zvuky domácího života z vedlejších místností. Někdy jsem za cenu drastických opatření (umyté vlasy a mokrá hlava vystrčená z okna v minus pěti) tenhle stav dokázala protáhnout i na čtrnáct dní.
To ale v dospělosti skončilo.
Jako pracující žena a matka malých dětí jsem si najednou nemoc „nemohla dovolit“. Třebas i jednodenní vypadnutí z rytmu uzávěrek v redakci a vyzvedávání dětí ze školek a družin se zdálo jako katastrofa, která by způsobila zhroucení celé křehké konstrukce našeho jakžtakž fungujícího života. A moje tělo to nějakou záhadnou magií pochopilo. Takže jsem prostě nebyla nemocná. Sejmulo mě to obvykle tak jednou za rok, na Boží hod nebo v první den dovolené, zkrátka ve chvíli, kdy se v tempu všedních dnů objevila pauza. Ale jakmile jsem po čtyřiadvaceti hodinách byla schopna znovu vstát z postele, jela jsem nanovo.
Ke zhroucení světa sice možná stejně dojde, ale určitě to bude z jiných důvodů než kvůli tomu, že já jsem zůstala tři dny v posteli…
Vlastně jsem si vždycky tajně přála, aby mi to někdo zakázal: „Ať tě ani nenapadne vstávat. Koukej ještě zůstat v posteli!“ Jenže kdyby se o to můj manžel pokusil, stejně bych ho neposlechla, protože můj komplex nepostradatelnosti by mi to nedovolil. Odnášela jsem si z toho pocit hrdinství, bohužel nesdělitelný, protože my ženy přece neskuhráme.
Teď ale cítím, že se něco mění. Moje tělo, které na té šarádě jménem „dokonale výkonná bezporuchová žena“ celá léta bez odmluv spolupracovalo, toho nejspíš už má plné zuby, takže celý poslední týden mi vysílá zoufalé signály SOS v podobě hučení v hlavě, ucpaného nosu, a dokonce i bolení zubů. Trochu neochotně uznávám, že na to má nárok. A hlavně si konečně začínám uvědomovat, že ke zhroucení světa sice možná stejně dojde, ale určitě to bude z jiných důvodů než kvůli tomu, že já jsem zůstala tři dny v posteli.
Takže se učím být nemocná, doopravdy a se vším všudy. Přesněji řečeno, hned s tím začnu, jakmile dopíšu tenhle fejeton.
