O kohoutcích, slepičkách a vyrovnávání hladinky

„Zlaté kojení, zlatá menopauza!“ vykřikl kdysi zoufale jeden můj bývalý kolega. Říkejme mu Láďa. Jako jediný muž rozřeďoval ryze ženskou redakci a potřeboval stopnout už půl hodiny probíhající debatu na téma: „Musím zhubnout, nikdy sem nebyla tlustá jako teď. – Hele ty to nepotřebuješ, co bych měla říkat já. – Holky ale Michala z personálního šíleně shodila. – Prej drží přerušovaný půst. – Jo a jaký?“ Kokokodák. Láďa – hodný, slušný, trpělivý zástupce silnějšího pohlaví (však také bratr dvou sester a otec dvou dcer) – si jinak většinou nijak extra nestěžoval. A ženskou společnost si chodil pravidelně kompenzovat na hokejové tréninky.

Říkal tomu: „vyrovnávám si hladinku“. Tam prý pro změnu poslouchal silácké mužské macho kecy na téma „koho jsem kdy dostal a ještě dostanu do postele a stačí mi k tomu jen jediný pohled“. Kykyryký, kykyryký! Nejvtipnější na tom bylo to, že slovně největší sexuální predátor byl ženatý se šílenou semetrikou. Klasika. Láďa pak druhý den zase přišel do práce, srovnán s tím, že si, ač o to úplně nestojí, vyslechne, jak jeho kolegyně bolí břicha při menses a čím je dopálili o víkendech manželé. Když totiž sedíte jako jediný zástupce svého druhu mezi jinými druhy, začnou vás brát trochu jako tapetu.

O „vyrovnávání hladinky“ také něco vím. Kdysi jsem chvíli pro změnu „rozřeďovala“ zase ryze mužský kolektiv. O ženských kolektivech se nic dobrého neříká, jenže i ryze mužské týmy mají zase jiné mouchy. Zatímco v těch ženských se hrají slepičí hry, v mužských kohoutí. Vysoká koncentrace eg občas přehlušuje podstatu věci a i na první pohled racionální kohoutci mají potřebu se vytahovat. Dodnes ve mně rezonují porady, které začínaly chvástáním rozvedeného šéfa, která zlatoklopka to na něj o víkendu zkoušela a on se nedal. A kterou krasavici to… „pardon, je tu žena, pak si to kluci dopovíme“ (mrk, mrk). Některým kolegům z něj bylo trapně úplně stejně jako mně, ale tak nějak se nikomu nechtělo jít s ním do střetu. (Bylo to v devadesátkách, kdy platilo: kdo není inženýrem ekonomie, není člověkem.)

Také není pravda, že pomlouvají pouze slepičky, zatímco je vedle kohoutků hrob ukecaný televizní moderátor. „Všímavého“ kohoutka svrbí jazyk stejně jako upovídanou „slepičku“. Rozdíl je ten, že muži nesbírají drby, ale informace. Tváří se, že vědí mnohem víc, než poví, protože prostě „nejsou jako ženský“. Věřte, konspirace, že se Maruška dostala na manažerskou pozici přes postel, opravdu většinou nevypouštějí do světa ženy.

Stejně tak ne vždy platí, že si chlapi vždycky všechno řeknou z očí do očí. Že si dají při konfliktu pár facek a zítra se jede dál. Do určité míry ano, ale vždycky se našel někdo se sloní pamětí. Ten, který neodpouštěl, počkal si a pak se mstil úplně stejně jako takzvaně intrikánská ženská.

Časem člověk (slepička) zjistil, že když chce dosáhnout svého, stačí jednoduchý trik. Kterémukoliv kohoutkovi s vážnou tváří říct, že mu nezávidí jeho zodpovědnost. Politovat ho, jak strašně moc pracuje. Bylo to tak průhledné a prvoplánově trapné, až se člověk (slepička) styděl a nechápal, že to zabírá. Bohužel zabíralo. A co tak slýchám, zabírá dodnes. „Hladinku“ jsem si v té době chodila vyrovnávat třikrát týdně na aerobik. A co z toho všeho vyplývá? Příliš mnoho koncentrovaného testosteronu, to je stejně nepříjemné jako samý estrogen kolem vás. V namíchaných hejnech je méně napětí. Kohoutci i slepičky se chovají trochu jinak, troufám se říct, že lépe, než když jsou jen sami mezi sebou.

P. S.: Koho jsem se dotkla, že ženy a muže přirovnávám k domácímu ptactvu, tomu se omlouvám, feministické peklo mám už stejně zajištěno.