„Nejsem těhotná, ale jenom tlustá!“ aneb To se může stát jenom mně. Život píše trapasy

Někdy nás do úzkých dostanou jiní, jindy naše nevymáchaná pusa nebo neinformovanost. Něco v dobré víře plácneme a často si už pikosekundu poté, kdy nám to vypadlo z pusy, uvědomíme tu hrůzu. Jenže už staré indiánské rčení praví: Vyslovené slovo je jako vystřelený šíp, který nezastavíš. Vracet chvíle zpět také nejde. Útěchou všem budiž to, že se podobné příhody děly, dějí a budou dít všem. Pro život je totiž typické, že nad ním nikdy nejde mít absolutní kontrolu. Kdo to přijme, vítězí. Naštěstí trapasy, které nevznikly ze zlé vůle, druhá strana většinou pochopí.

Jedno ze zásadních pravidel přežití bez podobných extempore zní: Nikdy nikoho nejmenovat, nebýt moc snaživý a držet se neutrality. Stokrát se to stalo, stokrát jste o tom slyšeli, ale stejně to uděláte znovu. Stojíte ve frontě na pokladnu v samoobsluze. Klimatizace se zasloužila o velmi nepříjemný vzduch a za vámi se lehce zakymácí paní, které se pod šaty vzdouvá zakulacené bříško. Pouštíte ji před sebe, ovšem nestačí vám jen slušné gesto. Vy pro ni chcete udělat ještě něco navíc. Projevit ženskou loajalitu a strhnout k ní i ostatní. Spiklenecky, ale nahlas, aby se chytli za nos i ostatní a též ji pustili dopředu, zahlásíte: „Já vím, jak se to těhotenství v letních vedrech táhne, sama jsem to zažila dvakrát.“ Paní nevypadá vděčně. Spíš zoufale. Sice poděkuje, ale pak smutně dodá: „To je od vás pěkné, ale já nejsem těhotná. Já jsem jenom tlustá!“

Odposlechnuto na dovolené. Hlavní aktérka popisovala příhodu ze své firmy v hotelové restauraci u vedlejšího stolu. Vánoční firemní večírek. Dostavil se na něj i jeden z nejvyšších manažerů, prý klasický metrosexuál, ve firmě s tajnou přezdívkou Čokouš. Prý podle hlášky z jednoho filmu: Má se tak rád, že kdyby byl z čokolády, tak by se snědl. Nicméně akcionáři jej milovali, protože měl skvělé výsledky. Na večírek dorazil s celkem pohlednou, ale trochu unaveně vypadající korpulentnější dámou v modrých lesklých šatech a s bílými perlami kolem krku. Zábava v plném proudu. O pauze mezi tancem se vypravěčka příběhu, tehdy nová třiadvacetiletá recepční, která už měla v sobě několik drinků, vsadila s kamarádkami, že vyzve big šéfa k tanci. Přiblížila se ke stolu, kde seděli manažeři se svým doprovodem. Odvážně se obrátila na dámu v modrých šatech s perlami kolem krku. „Nevadilo by vám, kdybych si šla zatančit s vaším synem?“ zeptala se. Nastalo mrazivé ticho. Dáma byla Čokoušova manželka.

Moje obvodní lékařka mi vyprávěla o svém entrée, když před třiceti lety nastupovala po škole na své první pracoviště. Když ji na oddělení představoval primář ostatním jako novou kolegyni, někdo se jí zeptal, kde vystudovala. Zmínila, že na lékařské fakultě v Hradci Králové. „To jste měla paní profesorku Zídkovou. Ta je dost pes, ne?“ zeptal se primář. „Nevím, co to do mě vjelo, ale najednou se slyším, jak říkám: Pes rozhodně a navíc i děsná kráva,“ vzpomínala moje obvodní lékařka. Sice pak měla nepříjemný pocit, že kolegové trochu odvracejí obličeje, ale přičítala to své nervozitě. Když už se rozcházeli, primář se k ní ve dveřích obrátil a jen tak suše prohodil: „Milá nová kolegyně, ta kráva je moje žena.“ V tu chvíli prý měla touhu na sobě spáchat eutanazii.

Mezi výborné pasti patří hromadné dopravní prostředky. „Něco“ se odehraje přesně ve chvíli, kdy zaklapnou dveře, autobus nebo tramvaj se rozjedou a není šance jen tak vystoupit. Asi před jedenácti lety jsem byla svědkem scénky, na kterou odhadem pětasedmdesátiletý dědeček vnučky prvňačky jen tak nezapomněl.

Dvojice přistoupila na zastávce blízko školy a zjevně extrovertní holčička nezastavila pusu. Mlela a mlela, navíc velmi zvučným hláskem, až do chvíle, kdy začal městský autobus divoce troubit a pak s prudkým bržděním zastavil mimo zastávku. Cestující natahovali krky, aby zjistili, co se děje. Uprostřed vozovky se velmi zaujatě pářil vlčák s nějakým podvraťákem a na troubení autobusu vůbec nereagovali. Řidič je nechtěl přejet, zastavil, vystoupil a snažil se je odehnat.

Někteří cestující psí sex komentovali patřičnými výrazy, upovídaná holčička zmlkla a s očima navrch hlavy pozorovala kopulující zvířata. Pak se hlasitě zeptala, co to ti pejskové dělají. V tu chvíli se všichni s pochechtáváním otočili na dědečka a škodolibě očekávali, co dítěti odpoví. Pán byl evidentně ze staré školy. S velkým ošíváním se snažil ze situace vykroutit slovy: „Emičko, to já nevím, asi si hrajou.“ Emička po chvilce mlčení hbitě doplnila: „Na vláček?“ A pak naprosto bez varování zvučným hláskem vypálila: „Jako ty s babičkou Haničkou v koupelně na chatě? Já jsem vás viděla!“ Muž v obličeji zrudl jako pivoňka, popadl dítě za ruku, dosmýkal je k otevřeným dveřím, a i když Emička protestovala, dal se s ní na útěk daleko od autobusu.

Podobně jako ten děda s vnučkou se asi musel cítit revizor, který před čtyřmi lety kontroloval jízdenky v tramvaji mezi pražskými Vršovicemi a Karlovým náměstím. S vědomím zodpovědně zakoupeného ročního kuponu jsem si v poklidu četla. Ještě tedy podotýkám, že můj otec je Afričan. Najednou se nade mnou zastavil mladý asi pětatřicetiletý muž s odznakem a klasickým: „Kontrola jízdenek, prosím.“ Pak ho vnitřně něco ponouklo chtít ukázat, že i revizor má vlídnou tvář. Hezky se na mě usmál a dodal: „Vy ale stejně na černou pasažérku nevypadáte.“ Všichni okolo se dali do burácivého smíchu. Vytřeštěně se na mě podíval, došlo mu to, zamumlal omluvu a vyběhl z tramvaje, jako by mu za patami hořelo (pro jistotu to zopakuju – můj otec je Afričan).

A poslední trapas. Bývalá kolegyně má nevidomého bratra Pavla, občas k ní přijede na návštěvu. Jednou si vyrazili na výlet do pražské Šárky. Na lesní cestě kolem nich projížděl arogantní cyklista stylem: Já mám kolo, pěšáci, pakujte se. Pavel nestačil uskočit. Cyklista, který pád vybalancoval, otočil hlavu a osopil se na něj: „Čum na cestu, vole!“ Pavel mu s klidem odpověděl: „Já čumím, ale je mi to houby platné.“ Až teď se muž v elastickém oblečku podíval pozorněji a všiml si slepecké hole. Zaskočilo ho to tak, že sebou s hlasitým řachnutím říznul na zem. Pavel k němu došel a s klidem prohodil: „Nechcete pomoct? Koukám, že dnes nemáte svůj den!“ A jaké veselé příhody se staly vám?

Jak jste na tom se smyslem pro humor podle horoskopu?