Článek
Kdeže jsou devadesátky, kdy se tehdejší psychologické poradny ženských časopisů hemžily novodobými dramaty: „Ona bere víc než On a muž to nevydejchává.“ Psychologové pak dodávali něco ve smyslu, že se takový muž cítí zahanben (padala i silná slova kastrován). Prý mu to otevírá staré rány, které utrpěl na svém egu v dětství. Když si pak dodává sebevědomí tím, že umí vydělat, a zlá manželka mu tuto „kompenzační techniku“ sebere, aktivuje jeho mindrák. Jeho hodnota je v jeho vlastních očích menší. Zakomplexovaný muž pak reaguje arogancí.
Víc je vždycky víc
Hm, nevím. Řekla bych, že tohle dnes po třiceti letech kapitalismu v Česku dvojice už vůbec nepálí. Že se hraje na: „Je jedno, kdo vydělává víc, ale hlavně že z nás dvou aspoň někdo.“ Muži dle mého pozorování naopak cítí úlevu, když z jejich beder sejme druhá polovička veškerou zodpovědnost za finanční prosperitu domácnosti. Spíš než uraženost, že paní nosí domů dvojnásobek toho co on, potkávám rodiny, které naopak jak na smilování čekají, až se nebudou plácat jen z jednoho příjmu a partnerka nakluše z mateřské do práce a přihodí na společnou hromadu aspoň kousek mamuta. Při současných cenách a zvlášť s hypotékou nebo tržním nájmem? Víc je vždycky víc!
Ošklivá, stará, tu chci!
To spíše muži s nižšími příjmy si většinou nepřipustí, že by oni dělali něco blbě. Vždycky za to může daný obor, blbá doba, společnost nedoceňující jejich přínos. Nebavíme se teď, prosím, o lidských kvalitách a charakteru. Mluvíme čistě a pragmaticky o penězích. Problém je, že jak jde o prachy, končí odstup. Neexistuje emotivnější téma.
Žádná žena, když má na výběr, se neprovdá s pomyšlením: Miláčku, beru si tě z lásky a už se těším, jak si společně pěkně zaživoříme.
Zkuste v přeplněné tramvaji, kde všichni zírají do mobilů, zařvat: „Láska!“ Nic. Zkuste ale zničehonic zaječet: „Peníze!“ Všichni okamžitě zvednou hlavy a zbystří: „Cože? Kde? Jaké? Něco se našlo?“ Nebo si všimněte těch nenávistných reakcí, když se objeví zpráva, že si miss něčeho vzala hokejistu NHL nebo majitele óbr prosperující firmy. Těch hejtů, že to určitě nebude láska, protože kdyby nešla mrcha po penězích, vzala by si chlapíka, který jí domů přinese minimální plat. Ehm, proč by to proboha dělala? Žádná žena, když má na výběr, se neprovdá s pomyšlením: „Miláčku, beru si tě z lásky a už se těším, jak si společně pěkně zaživoříme.“ A popravdě oni ti zajištění muži se také neřídí heslem: „Ošklivá, stará, ale s dobrým srdcem, tu chci a žádnou jinou!“
Zlatokopecká rovnoprávnost
Jestli dnes v něčem panuje skutečná rovnoprávnost, tak je to právě ve zlatokopectví (slavné zlatokopky a zlatokopci). Pořád se mluví o holkách, jež se přes mládí, hezké tělo a těhotenství snaží přisát k majetku, který nevytvořily. Ale co ty davy kluků, kteří se chtějí mít také lehce dobře? Využívají k tomu rovněž hezkého těla plus tikotu biologických hodin pětatřicítek a čtyřicítek. V čem je rozdíl? Stejně jako jsou plné seznamky oškubaných, rozvedených, unavených padesátníků a šedesátníků bez vlastního bytu, již hledí, u které dámy by na stáří zaparkovali.
Žijete jen jednou
Vykašleme se na pokrytectví. Peníze sice nenosí štěstí, ale dodávají klid. Otevírají možnosti a činí život pohodlnější. Dva malé příjmy jsou lepší než jeden a jeden velký a jeden malý lepší než dva malé. Vítězí vždycky ti, kteří se dokážou domluvit, spojit a podělit. Už slavný americký režisér Woody Allen přece řekl: „Peníze jsou lepší než chudoba. Pokud nic jiného, tak alespoň z finančních důvodů.“ A slavný španělský malíř Pablo Piccaso, ještě než zbohatl, to rozčísl: „Líbil by se mi život chudáka se spoustou peněz.“
