Děti nám děsivě tloustnou! Jak zastavit obezitu dětí, radí pediatr Bohuslav Procházka

Bohuslav Procházka se mimo jiné zaměřuje na civilizační choroby a především dětskou obezitu. Setkává se s ní ve své ordinaci denně a je smutným svědkem toho, jak se s každým kilem navíc dnešním dětem vzdaluje normální, zdravý a spokojený dospělý život.

Nelíbí se mu to jako lékaři, ale samozřejmě i jako otci a dědečkovi. Jak tuhle krizi a nárůst dětské obezity zastavit? Čeho si na svých dětech všímat a co může udělat každý rodič? A jak mohou ke zlepšení přispět lékaři, učitelé nebo stát? O tom všem jsem si s Bohuslavem Procházkou povídala, protože je naším dalším Mužem měsíce.

Na začátek si pojďme říct, co to dětská obezita vůbec je. Jak odlišit běžnou dětskou „oplácanost“ od obezity, která už nejen že není roztomilá, ale je nebezpečná.

Rodič si toho snadno nevšimne. Pro ostatní je to viditelné na první pohled, ale vy jako rodič jste s dítětem pořád, a tak nevnímáte, jak se mění. Navíc u dětí je to složitější než u dospělých, protože u nich má každý věk svá čísla a ten body mass index, tedy BMI, zjednodušeně řečeno poměr výšky a váhy, se mění i v souvislosti s věkem dítěte. A svoji roli samozřejmě hraje i jeho vývoj nebo tělesná stavba. Některé dítě se zdá na pohled silné, ale když ho zvážíte, změříte, prohlédne a získaná data vložíte do tabulek, nepotvrdí se to. Anebo se to naopak potvrdí a je jasné, že je tady problém. Pediatr to pozná nejen snadno, ale hlavně nejde o pocit, ale fakt opřený o data.

Takže ta informace o případné obezitě by vždy měla vzejít od pediatra?

Vlastně ano. Proto rodičům důrazně doporučuju nevynechávat pravidelné prohlídky dětí, a když se vám něco nezdá, máte pocit, že dítě víc přibírá, jděte za pediatrem. On snadno zjistí, v jakém percentilu toho BMI indexu se vaše dítě pohybuje. Když je to nad 90, má vaše dítě nadváhu, nad 97 je obézní. To je takový nejjednodušší způsob vyhodnocování, který u nás funguje už od 90. let.

Četla jsem, že zhruba tři procenta dětí jsou obézní. Platí to stále?

To bývalo právě v těch devadesátých letech, jenže tehdy jsme tu ještě neměli vlnu dětské obezity. Dnes je situace bohužel o hodně horší, obézních je 18 procent chlapců a 14 procent děvčat. Navíc dřív, na počátku těch 90. let, platilo, že i z těch tehdejších tří procent obézních dětí jich dvě třetiny trpěly prostou obezitou a jedna třetina už spadala pod těžkou obezitu. Dnes je to už spíš půl na půl, takže vlastně půlka obézních dětí má tu výraznou, opravdu velkou obezitu, což je skutečně alarmující a nebezpečné.

Co si představit pod pojmem těžká obezita?

To už jsou děti, jejichž obezita je tak velká, že je zásadně omezuje v běžném životě a v každodenních činnostech. Omezuje je v pohybu, mají bolesti nohou, trápí je nejrůznější ortopedické problémy, mají vadné postavení v kloubech dolních končetin. Mají i kožní problémy v oblastech tělesných záhybů. I jejich běžná výkonnost je snížená, trpí dušností i při malé námaze, ale bohužel jsou s tím spojeny i psychické problémy. Třeba u dospívajících dětí s těžkou obezitou je mnohem větší riziko sebevražd.

Obezita není jen problém vzhledu, asi každý ví, že její nebezpečnost tkví především ve zdravotních rizicích. Proč je u dětí nebezpečnější než u dospělých?

Už v 60. letech se zjistilo, že nejrůznější změny na cévách, které pak vedou ke kardiovaskulárním onemocněním, leckdy vznikají už v dětském věku. A víme, že ze 70–80 procent obézních dětí vyrostou obézní dospělí, jen 20–30 procent dětí se obezity do dospělosti zbaví. Z těch 70–80 procent pak vyrůstají dospělí, kteří pak mají ve třiceti první mrtvici nebo infarkt. Když je dítě obézní, čeká ho celoživotní perspektiva s kily navíc a se všemi problémy a riziky, které to přináší. S diabetem, s vysoký tlakem, s poruchami krevních tuků a s tím stráví celý svůj život. To jsou všechno věci, které vedou k bypassům, trvalé medikaci, k životu se spoustou omezení, k invalidním důchodům a podobně. A to nemluvím o tom, že to všechno nejen výrazně snižuje kvalitu života daných lidí, ale je to i obrovská ekonomická zátěž pro společnost, protože lékařská péče a náklady s ní spojené jsou obrovské.

A jak jsme na tom s obezitou dětí ve srovnání se světem?

V těch devadesátých letech to byl problém hlavně v USA a my jsme se Američanům tak trochu smáli a říkali si, jak jsme na tom dobře. Jenže teď je bohužel doháníme a jsme na tom podobně jako celá západní Evropa. Ale je zajímavé, že velký problém s obezitou dětí mají například ve státech, jako je Thajsko, Polynesie, kde byste to nečekali. V rámci Evropy je to horší na jihu v zemích jako Španělsko, Itálie, Řecko nebo Kypr. A tam byste si mysleli, že jedí zdravou středomořskou stravu. Naopak relativně dobře jsou na tom severské země. Určitě to ale neblaze ovlivnil covid.

Vážně byl covid v tomto směru tak tragický?

Ten nárůst obezity u dětí za covidu a po covidu byl opravdu obrovský. Navíc čísla stoupla třeba i u opravdu malých předškolních dětí, jejichž počty předtím nikdy nestoupaly. Pořád jich byla zhruba ta tři procenta a najednou bum. Navíc se ukazuje, že problém nebyl jen v tom, že děti přišly o možnosti pohybu, ale jak byly zavřené školy, stravovaly se doma a často zjevně mnohem hůř než ve školkách a školách. Tam měly nějaký stravovací režim, porce, které jsou vypočítané, strava je poskládaná, aby vyhovovala zdravému životnímu stylu. Ale doma se jí jinak, navíc je tam přístup k potravinám v podstatě neomezený. Covid jen potvrdil další věc, o které se už dřív mluvilo, že obezita je i problémem sociálním. Protože my z dat vyčteme i to, že sociálně nižší třídy mají vyšší výskyt obezity.

Narážíte na to, že zdravé potraviny jsou drahé? To se mi nezdá, voda z kohoutku je rozhodně levnější než lahev se sladkou limonádou a jablko taky vyjde určitě levněji než čokoláda.

Nejde ani tak o finance a ekonomickou situaci rodiny, ale spíš o vzdělání, informace, přehled a povědomí o tom, jak by stravování mělo vypadat. Napadá mě příměr s kojením. My opět z dat a studií víme, že čím jsou ženy vzdělanější, tím déle kojí nebo se o to snaží. A čím je vzdělání žen nižší a když to jde třeba ruku v ruce s horší ekonomickou situací té ženy, kojí méně. A přitom je jasné, že kojení nestojí nic, ale umělá kojenecká strava rozhodně levná není.

Nicméně obezita včetně té dětské není nové téma. Mluví se o ní už dlouho, přesto se situace nelepší, naopak je horší. Připadá mi, jako by se stále mezi lidi nedostalo, proč děti tloustnou, kde je problém?

Obecně se asi ví, že primárně je problém v nepoměru výdeje energie a příjmu. Každý asi ví, že když má někdo vyšší výdej než příjem, tak prostě nikdy nebude tlustý. Problém je v tom, že poklesla aktivita ve společnosti, ale zároveň se zvýšila dostupnost potravin. Je pro nás snadné se málo hýbat a hodně jíst.

Takže prostě moc jíme a málo sportujeme?

Některé studie mluví o tom, že vlastně největší problém je, že ze života vymizel nejen sport, ale i ten každodenní běžný pohyb, který si ani neuvědomujete. Přes padesát procent dětí dnes jezdí do školy autem, do kroužků už se nechodí, i tam je rodiče vozí, do obchodu se nechodí, ale opět jezdí autem, do schodů také nejdete po svých, ale přivoláte si výtah. A jedna z teorií říká, že právě tohle má největší podíl na nárůstu obezity ve společnosti.

Asi se shodneme, že základem je pohyb. Jak moc a jak často by se tedy dítě mělo hýbat, když vezmeme v potaz, že ze života lidí vymizel ten běžný pohyb?

Obecně platí, že dítě by mělo mít denně zhruba jednu hodinu pohybu. Zjednodušeně říkám, aby se každý den věnovalo nějaké aktivitě, při které se lehce zadýchá, mírně zpotí a během níž zvládne mluvit jen v krátkých větách.

Takže to nemusí být vyloženě nějaký sportovní kroužek, intenzivní trénink a podobně?

Vůbec. Stačí když se jde projet na kole, běhat s kamarády po venku, vyvenčit psa, který ale chce pohyb, takže to je ostřejší procházka. A to platí pro děti jakéhokoli věku.

A když mám doma naopak dítě, co aktivně sportuje a má v pondělí dvouhodinový intenzivní trénink, může se pak v úterý jen povalovat?

Určitě může, když hodně sportovalo den předtím a další den zase bude. Prostě obecně to chce dítěti zajistit týdně zhruba sedm hodin pohybu, do kterého bych ale nezapočítával hodiny tělocviku ve škole, ten je takový bonus navíc.

A pak tu máme stravu. Jak by mělo dětské stravování vypadat?

Je lepší jíst častěji po menších dávkách, takže děti by měly snídat, svačit, obědvat, svačit a pak večeřet. A samozřejmě u dětí, které jsou zdravé, mají správnou váhu, dostatečně se hýbou, toho moc řešit nemusíte. Klidně si může dát sladkou limonádu, pokud mu tím nezajišťujete komplet pitný režim. U zdravého dítěte je základem pestrost jídelníčku, a když v něm má všechno, co potřebuje: maso, aby mělo dostatek železa, mléčné výrobky, aby mělo dostatek látek potřebných pro tvorbu kostí, zeleninu a ovoce jako zdroj vitaminů, tak v rámci té pestrosti tam může mít i sladkosti a cukry v rozumné míře.

Ale co když moje dítě nějaká ta kila navíc má? Jak mu upravit jídelníček?

Když mi do ordinace přijde dítě s obezitou, tak první úpravy, které navrhuji, je zbavit se právě sladkých limonád, to je velké zlo, a samozřejmě sladkostí obecně. Pak je problematické i bílé pečivo, protože je plné jednoduchých sacharidů, které zasytí jen na chvíli. Takže dítě sní rohlík, ale za hodinku, dvě má zase hlad a jde se najíst znovu. Kdyby si ale dalo nějaké tmavé pečivo, vydrží mu pocit sytosti déle. Samozřejmě celozrnné pečivo neradi vidíme u vyloženě malých dětí, ale u těch větších a obézních bych jím to bílé klidně téměř nahradil.

Na druhou stranu, já jsem z generace, která na bílém pečivu vyrostla. Rohlík jsme v dětství snídali, svačili a někdy byl i k večeři. A přesto jsme tolik obezitou netrpěli.

Jenže my jsme přišli ze školy, vzali si rohlík se salámem a šli ven lítat. Protože v televizi nic nedávali, mobily a počítače nebyly, tak nám nezbylo než běhat po venku. A když máte pohyb, můžete klidně jíst rohlíky nebo i chleba se sádlem a škvarky. Když celé odpoledne někde lítáte, tak to všechno spálíte.

A co fast foody?

Tak s fast foody je samozřejmě problém. Za prvé jde opět o ty sladké nápoje a pak o složení jídla. Ale třeba když si dáte ve fast foodu zeleninový salát, proč ne.

Jenže žádné dítě na světě si ve fast foodu nedá zeleninový salát…

Je to tak, a proto je to s fast foody problematické. Ale zase, u zdravého dítěte s dobrou váhou a dostatkem pohybu, pokud se tam nebude stravovat obden, bych to neřešil. Ale pokud mám doma obézní dítě, udělal bych z toho velmi výjimečnou záležitost.

Takže ani u obézních dětí nemusí být nezdravé a kalorické věci úplné tabu?

Nemusí, ale musí se s nimi zacházet velmi obezřetně. Mohou fungovat třeba jako motivace. Teď jsme byli týden na chalupě, sportovali jsme, makali, tak si po cestě domů zajedeme do fast foodu. Nebo i ty limonády, klidně mohou být součástí nedělního oběda, prostě jako taková lahůdka, kterou si občas dopřejete, ale není běžně součástí vašeho stravování. Protože když se stravujete zdravě a hýbete se, tak to, že si jednou za měsíc dopřejete fast food, ničemu zas tak neuškodí. Když z toho uděláte úplné tabu, „pomůžete“ tomu, čemu se snažíme v rámci psychiky obézních dětí vyhnout. Nechceme, aby se cítily nemocné, méněcenné, jiné, že je jejich život jen samý zákaz a že už si nikdy nic neužijí.

Jste pediatr, ale také rodič a už i prarodič. Je něco, co byste dnešním rodičům rád vzkázal?

Čím jsem starší a čím déle ten bílý plášť nosím, vidím, jak neuvěřitelně důležité je používat zdravý selský rozum. A to bych rodičům vzkázal, používejte zdravý rozum, instinkt. Žijte zdravě, hýbejte se, a pokud je vaše dítě zdravé a bez nadváhy, nelámejte si s tím moc hlavu. A pokud ji má, řešte to včas.

Říkáte: „Když máte obézní dítě, řešte to.“ Jak přesně?

Ideálně samozřejmě v součinnosti s pediatrem. Hlavní je to s dítětem probrat, vysvětlit mu to, říct mu, proč je potřeba to řešit. Protože chcete, aby bylo zdravé, aby žilo spokojený život, užívalo si všechno, co si užít má a může. Pozitivní motivace je obecně důležitá a u dětí snad ještě víc. Já je také v ordinaci vždycky chválím. I když přiberou, snažím se najít alespoň něco, za co je pochválit. A zásadní pro úspěch je pak součinnost celé rodiny včetně babiček, tetiček a podobně. Vždy je to záležitost celé rodiny a vy se musíte s příbuznými na všem dohodnout. Babička třeba musí vědět, že když k ní jede vnouče na víkend, neměla by mu napéct plech buchet, ale třeba jen jednu buchtu. A samozřejmě dítě musí vědět a vidět, že jste v tom všichni spolu, že i vy zdravě jíte a neděláte to, co ono samo nemůže.

Je ale vůbec žádoucí, aby dítě ve vývinu hublo, jakože doopravdy shazovalo kila jako dospělí?

Někdy opravdu stačí, aby dítě kila neshazovalo, jenom si svou váhu drželo, zatímco roste do výšky. To je ideální pro děti s nízkou obezitou. Ale když už je ta obezita velká, tak musí i dítě kila shazovat. Ideální je shodit tak půl kila měsíčně, tedy šest kilo za rok, dvanáct za dva roky, když se bavíme o dětech s velkou nadváhou.

A co lázeňské odtučňovací pobyty pro děti? Existují vůbec ještě?

Existují, ale názory na ně se různí. Protože děti na nich skutečně zhubnou, oni to tam umí zařídit. Ale problém je, jak to pak je po návratu. Já je používám spíš sporadicky a jen motivačně, třeba ve chvíli, kdy dítě nehubne a maminka mi pořád říká, že to prostě nejde. Díky tomu pobytu, kde ratolest skutečně zhubne, oba vidí, že to jde.

Je jasné, že nejzásadnější roli v této problematice hrají rodiče a rodina jako taková. Ale mohou pomoci i jiní odborníci? Učitelé, politici?

Já myslím, že ano. Mluví se třeba o tom, že by se měla změnit podoba toho, jak vypadá na školách tělocvik. Aby šlo o aktivitu, která děti doopravdy baví. Nemělo by jít o to, jak rychle uběhnete stovku nebo jestli přeskočíte kozu, ale že se hýbete s radostí. Chce to změnit metodiku, aby to byla především zábava. A také se uvažuje o tom, že bude o hodinu tělocviku týdně víc, ale tam jde o finance. A přemýšlí se i o tom, jak školní sportoviště a tělocvičny dětem zpřístupnit i mimo vyučování. Aby byly otevřené třeba do odpoledne.

Jakou nám jako společnosti dáváte šanci, že to nějak zvládneme?

Já myslím, že z toho nakonec nějak vybruslíme, ale nebude to jednoduché. A je to úkol pro celou společnost. Pro rodiče, lékaře, učitele ve školách, pro média, aby o tom informovala, pro známé osobnosti, známé sportovce, kteří mohou děti motivovat, ale i pro stát jako takový. Je potřeba o tom problému mluvit, aby se to dostalo do povědomí společnosti, a nakonec si myslím, že z většiny dnešních dětí vyrostou zdraví dospělí.

Dbát o sebe by měli i dospělí muži! Po 50 dvě návštěvy WC za noc nic neznamenají, ale na kontrolu by zajít měli, vzkazuje mužům urolog