Sendvič, kaiserka, pralinky: Kde se vzaly tyto názvy?

Jídlo. Provází nás na každém kroku: nákupní seznam, nová kniha receptů, jídelníček... Tam všude se setkáváme s názvy pokrmů či jednotlivých potravin. U některých se vám hned sbíhají sliny, jiná třeba evokují zážitky ze školní jídelny. Když se zamyslíte nad jejich původem, tradiční české potraviny budou vycházet z historických označení v češtině, ale pak jsou tady názvy jídel, o jejichž původu většinou moc nevíme. Po kom nebo po čem se jmenují?

Řeknete si obyčejná houska, ale ona má specifický tvar: vršek je rozdělen symetrickým vzorem pěti čar směřujících ze středu ven. Někomu může kaiserka připomínat větrník, ale inspirována byla vladařskou korunou. Typický tvar housky je historicky doložitelný od roku 1760, ale název dostala až po císaři (německy Kaiser) Franzi Josefovi I. (1830–1916). Typická je pro rakouskou snídani, ale své místo si našla i na českých stolech.

Obložená houska se v chudších vrstvách jedla odpradávna, ale roku 1762 toto obyčejné jídlo povýšil do šlechtického stavu anglický hrabě John Montagu ze Sandwiche. Chtěl si dopřávat oblíbené hovězí, hrát u toho karty s přáteli a nemít umaštěné ruce. Nechal si tedy připravit tenké plátky masa vložené mezi dva plátky chleba. Kamarádi si pak objednali „to, co měl Sandwiche“, a název byl byl na světě.

Z názvu byste mohli dedukovat, že půjde o pochoutku slavného císaře, ale jen tak napůl – základem je totiž druh hlávkového salátu zvaný římský. V roce 1924 mexický restauratér s italskými předky Caesar Cardini zavzpomínal na své kořeny a listy salátu doplnil chlebovými krutony, parmezánem, worcestrovou omáčkou a z části uvařeným vajíčkem. Recept se stal hitem hollywoodských hvězd, které do Mexika přijížděly, a tak se rychle rozšířil do světa. Dodejme, že dnes je často obohacen restovaným kuřecím masem.

V roce 1894 se newyorský burzovní makléř Lemuel Benedict vždycky nad ránem dobelhal do oblíbeného hotelu a přál si jídlo, které by ho dostalo z příšerné kocoviny. Kuchaři z Waldorf Astoria vzali toast, obložili ho křupavou slaninou, ztraceným vejcem a polili holandskou omáčkou. Tato sacharidová bomba byla ideálním řešením pro žaludek na vodě a stala se ikonou mezi snídaněmi na vidličku.

Bývají spojovány s Belgií, která je také pralinkovou velmocí, ovšem zrodily se ve Francii za vlády Ludvíka XIV (1638–1715). Původně nebyly vůbec luxusní záležitostí, naopak šlo o jakousi z nouze ctnost. Nezkušený cukrář nevěděl, jak potěšit svého pána, maršála du Plessis–Pralines a opražil mandle spolu s cukrem, který zkaramelizoval. Sklidil tehdy uznání a obdiv. Teprve až časem se sladké křupavé mandle začaly obalovat čokoládou a dostávaly charakteristický tvar bonbonů. Název po maršálovi už jim však zůstal.

Dnes se tento název používá pro různé tence krájené předkrmy (nejen z hovězího, ale i z ryb či červené řepy), ale jeho jméno mu dal benátský malíř Vittore Carpaccio (1465–1525), který byl známý svou zálibou v červených odstínech. Základem jídla je totiž na velmi tenké plátky nakrájené zchlazené, ale ne úplně zmrazené hovězí maso, přelité typickou omáčkou nebo jen olivovým olejem, posypané pár hoblinami parmezánu a pokapané citronovou šťávou.

Název černého čaje s bergamotem se píše s oběma velkými písmeny. Jde totiž o britský šlechtický titul (Earl) a příjmení (Charles Grey) anglického hraběte, který byl ve třicátých letech 20. století britským premiérem. Tento voňavý čaj prý dostal od čínského úředníka jako projev úcty. Naopak škarohlídi tvrdí, že extrakt z kůry citrusu bergamotu začali angličtí výrobci čaje přidávat do některých směsí pro zvýraznění chuti jinak mdlého čaje.

Hruběji mletá tmavší mouka, též zvaná celozrnná, není výdobytkem moderní doby. Přišel s ní už v roce 1830 americký reformátor v oblasti výživy Sylvester Graham. Už tehdy mu došlo, že bílá rafinovaná mouka nebude pro náš organismus to nejlepší a propagoval zdravější variantu, která obsahuje otruby i klíčky.

Znali jste alespoň jeden z uvedených příběhů?