Sen mužů? Omyl! Ženy se syndromem trvalého vzrušení o svá neustálá vyvrcholení nestojí!

Syndrom permanentního sexuálního vzrušení je sice málo známý a velmi vzácný, nikoli však úplně raritní. Nemoc zvaná ve zkratce PSAS (persistent sexual arousal syndrome) postihuje skoro výhradně ženy a je ryze fyzickou, nikoli psychickou záležitostí.

Představa pacientek, které trpí tím, že jsou neustále vzrušené a mají několik orgasmů do hodiny, je možná pro někoho úsměvná, a pro některé muže dokonce přitažlivá. Vězte ale, že ve skutečnosti je tomu úplně naopak...

Proslulý je příběh Američanky Jeannie Allen, která před jedenácti lety začala vést podpůrné skupiny pro ženy s PSAS. U ní samé se nemoc projevila krátce po padesátce – tehdy začala pociťovat, že její genitálie jsou až příliš citlivé a překrvené, tedy ve stavu srovnatelným se vzrušením. Postupně tyto pocity začaly stále častěji vyúsťovat až k orgasmu, který Jeannie prožívala mnohokrát během dne. Ve skutečnosti však chuť na sex neměla – vše probíhalo pouze na fyzické úrovni a absolutně to nesouviselo s touhou nebo chtěním. Sama to nedokázala nijak ovládat.

Přes veškerý stud se problém nakonec rozhodla řešit se svým gynekologem. „Tak to jste snem každého muže,“ zněla jeho reakce. Jeannii to pochopitelně velmi pobouřilo, neboť lékař absolutně nepochopil, jak moc trpí. Naštěstí se později dostala k odborníkovi, který její nemoc správně diagnostikoval a začal léčit. Zároveň do té doby zvládla syndrom více zpopularizovat a dodat odvahu ženám, které jím trpí.

Jedná se o poměrně mladou diagnózu, poprvé PSAS popsala lékařka Sandra R. Leiblum v roce 2001. Po následném zkoumání koncept přepracovala na PGAD (persistent genital arousal disorder) čili poruchu pohlavní vzrušivosti, neboť se potvrdilo, že se jedná o primárně genitální, nikoli sexuální problém. V povědomí veřejnosti však zůstalo zejména první pojmenování, které se proto užívá častěji.

Syndrom vede k nechtěnému trvalému vzrušení, které může i nemusí končit vyvrcholením. Není nijak spojeno s psychikou, jde čistě o fyzickou záležitost. Stejně tak vůbec nesouvisí s nymfomanií, pacientky pociťují symptomy vzrušení v genitáliích, nesužuje je však abnormální touha po sexu.

V době, kdy se s problémem začala potýkat Jeannie Allen, pacientek léčících se s tímto syndromem byla jen hrstka. Dnes jich jsou dle odhadů americké lékařské obce tisíce.

Co za syndromem stojí, není stále jasné. Možné příčiny jsou na rovině dohadů a léčba probíhá takřka způsobem pokus omyl.

Sandra R. Leiblum zpozorovala, že se problém často objevuje u žen po menopauze nebo u těch, které prodělaly hormonální léčbu. Výjimkou mezi postiženými však nejsou ani mladé zdravé ženy kolem třiceti let věku. Vždy je třeba, aby se žena se svým problémem svěřila gynekologovi. Ten buď navrhne léčbu, nebo pacientku odkáže ke specialistovi, který se problémem zabývá víc.

Neexistuje však jedna léčba určená pro všechny, podle Sandry R. Leiblum platí na každý případ trochu něco jiného. Společné pro všechny jsou pouze medikamenty pro utlumení nepříjemných symptomů a úzkostí s tím spojených, a to různé znecitlivující gely a antidepresiva.

Setkali jste se již někdy s tímto syndromem?