Článek
Moc ráda chodím na tento web, protože je tady velká možnost se svěřit a být upřímná bez toho, aby ostatní člověka hned odsoudili. Naopak kolikrát jsem si přečetla zajímavé rady a taky třeba poznám, že podobné trápení nemám jenom já. Moc ráda bych poznala i nějakou kamarádku, která je na tom podobně.
Mám za sebou krátké nevydařené manželství, které trvalo jenom tři čtvrtě roku a celkově to byl jen takový hec z hlouposti, co už tak může člověk ve 23 letech udělat. Od té doby ale zůstávám více méně sama. Nějací ti milenci i partneři samozřejmě za tu dobu byli, ale vztah, který by se dal označit za vážný, nemám. A už to trvá skoro devět let! Přitom ošklivá nejsem, dost o sebe dbám, cvičím a i okolí mi říká, že jsem docela kočka.
Do třicítky jsem to, že nemám vlastní rodinu a děti, nijak zvlášť neřešila. Dodělávala jsem si vysokou při zaměstnání, měla jsem atraktivní místo, práce mě bavila, hodně jsem cestovala, nemohla jsem chybět skoro na žádné party, všude mě rádi zvali, prý je se mnou i sranda… Jenže. Na vážný vztah mě nikdo nechce. Nouzi o milence do postele, to jsem nikdy neměla. Jenže já už o taková povyražení od půlnoci do rána už nějak nestojím. Chtěla bych někoho milovat, žít s ním a starat se o něj. Mít někoho, s kým bych mohla sdílet svůj život, vědět, že jsem pro někoho ta hlavní a nejdůležitější na světě. Mít prostě konečně vlastní rodinu a žít jako žijí normální lidi. Jenže ten někdo, kdo by to se mnou všechno chtěl, nějak nepřichází.
A to si myslím, že jsem ze svých původních nároků hodně slevila! Teď už mi vlastně stačí, jen aby to byl chlap, který má normální hygienické a společenské návyky a aby pracoval a nemusela bych ho živit. Takový týpek se totiž o mě snažil, jenže to bylo individuum, které mělo představu, že bude jen ležet u mě doma a já ho budu živit. Tak to ne, já k chlapovi přece jen potřebuji aspoň trochu vzhlížet, čímž nemyslím, že musí mít vysokou školu jako já nebo mít velký majetek, to vůbec ne.
Mít rodinu přece není nesplnitelné přáníFoto: shutterstockcom
Jak se mi přehoupla třicítka, ozvaly se biologické hodiny. Jenže co s tím, když nemůžu najít chlapa pro život? To víte, že mě už i napadlo dítě si prostě jen tak někým „nechat udělat“. Jenže k tomu zatím nechci klesnout, myslím si, že dítě tatínka potřebuje, a hlavně se ještě pořád nechci vzdát svého snu mít normální rodinu - já, můj muž a dvě děti.
Chodila jsem do společnosti a mezi známé, poslední dva roky zkouším i seznamky. Ty internetové jsou fajn na pobavení i na zvednutí sebevědomí, ale čekat, že zrovna tam potkám muže pro život, je asi dost naivní. Spousta chlapů tam má různé skryté identity a po chvilce pátrání vyjde najevo, že je ženatý a má dvě děti.
Nejstrašnější ale pro mě bylo přežít Vánoce. Musí být krásné těšit se na svátky s vědomím, že strojíte stromeček a chystáte překvapení dětem. Já ve svém věku seděla v rodném domě u večeře s maminkou (tatínka již nemám) a mým dosud (a zřejmě již navždy) svobodným bratrem, kterému táhne na pětačtyřicet. Nad bramborovým salátem jsem polykala slzy a od stolu jsem pak doslova utekla a probrečela půlku štědré noci. Takhle jsem si svůj život nemalovala, ve svém věku trávit svátky jako stará panna.
Jednou jsem tady na webu četla názor, že žena bez dětí je jako prázdná skříň. A musím s tím souhlasit. Mám vlastní, pěkně zařízený byt i auto, ale k čemu mi to je, když v něm sedím sama!
Máte podobnou zkušenost? Je pravdou, že chlapi pro život nechtějí úspěšné a samostatné ženy? A ty atraktivní vnímají jen jako objekt do postele? Co byste poradily Vladěně? Má ještě šanci potkat toho pravého, nebo by měla rezignovat na lásku a dítě si zkrátka „nechat udělat“?
