Chcete naštvat třicátnici? Pak se jí zeptejte na jednu z těchto 7 věcí

Jako malá jsem si myslela, že do dvaceti potkám muže snů, ve třiadvaceti se vdám a v pětadvaceti budu mít první dítě. To je přece ideální věk. Výsledek? V pětadvaceti jsem došla k závěru, že si bohatě vystačím s tím mužem snů, a ještě o něco později, že některé věci se prostě nedají naplánovat. Což si tedy očividně nemyslí mé okolí. A tak podobně jako spousta dalších žen do třicítky i já musím čelit větám, které udělají cholerika i z flegmatika.

Než jsem potkala svého současného partnera, pravidelně, jako apoštolové na orloji, se objevovali dobráci, kteří mi s napůl soucitným a napůl káravým pohledem radili, že už bych si měla konečně někoho najít. Pokud tedy nechci zůstat na stará kolena sama. Jakápak stará kolena, když mi není ani třicet? A hlavně: když jste zrovna ve fázi hledání, tak vám tyhle poznámky dokážou maximálně tak snížit sebevědomí.

To je klasický evergreen. Když už konečně vážný vztah máte, tak – snad abyste nevyšly ze cviku – si vaše okolí vymyslí další prima otázku: Kdy bude svatba? Budou se vás ptát bez ohledu na to, jak dlouho ve vážném vztahu vlastně jste. Já třeba mám vymyšlených deset různých odpovědí, které tazateli většinou seberou vítr z plachet a mně dodají trochu klidu. Zkuste třeba: „Čekám, až se můj přítel rozvede.“ Zaručeně odvedete téma od data obřadu, ovšem slabším povahám to může poněkud zvýšit krevní tlak.

„Ano, ale také jsi bydlela s manželem a dětmi ve svém bývalém dětském pokoji s rodiči v jednom bytě," chtělo by se odpovědět. Což ale rozhodně neznamená, že by to snad bylo špatně. Ale jen to prostě jsou dvě odlišné doby, a tak je potřeba k tomu i přistupovat. Řekla bych, že tento generační spor tady vždycky byl a vždycky bude.

Když vám táhne na třicet, tak jestli vy ne, tak některé vaše kamarádky už určitě mají děti. A pak je čas od času použijí pro svůj útočný manévr. Stačí, abyste s neopatrností řekly větu jako „Jsem dnes hrozně utahaná, půjdu brzy domů" a dostane se vám odpovědi „Prosím tě, z čeho můžeš bejt utahaná, ty v noci co hodinu nevstáváš k dítěti“. Na to nejde nic říct. I když osobně bych byla pro, aby se argumentace spojená s dětmi považovala za neplatnou a dal se prostor pro nový dialog.

Vyjdete ze školy, máte sice v ruce „papír“, ale srdce vás možná táhne někam trochu jinam. Dělat práci, na kterou to lejstro nepotřebujete. Kde víc uplatníte svůj talent, zápal pro věc nebo třeba empatii. Jenže to často bývají povolání, která okolím nejsou vždy chápána jako opravdová práce a jsou brána spíše jen jako rozmar. A tak dřív či později přijde otázka, zda byste si neměli najít něco normálního. Vždyť už jste dospělí a máte ty školy, tak je přece škoda dělat baristu nebo třeba cukrářku, ne?

Jakmile se váš věk dostane do fáze, kdy se podle matematických pravidel zaokrouhluje nahoru místo dolů, jako by to znamenalo, že musíte začít být vážná a upjatá. Zatímco chlapi si i ve čtyřiceti mohou pořizovat modely autíček a nikdo se nad tím nepozastaví, vy, jakmile si koupíte kryt na telefon s Hello Kitty, vypadáte, jako kdybyste se pomátla, a najednou se všichni ptají, jestli na to nejste náhodou stará.

Když člověk bydlí ve sdíleném bytě, pravděpodobně má k tomu důvod. Ať už finanční, anebo třeba nechce bydlet sám. Navíc – je-li spolubydlícím dobrý kamarád či kamarádka, není to na škodu, naopak. Není to samozřejmě napořád, ale dokud člověk nemá závazky, proč by nebydlel ve společném bytě? Alespoň se tu naučí větší toleranci.

A co vy, také vás rozčiluje, na co se vás lidé stále vyptávají?