Sandra Pogodová: Kde jsou ty krásné časy mé promiskuity?!

Přiběhla jste ze zkoušky. Co chystáte?

„Na Fidlovačce zkouším hru na téma, které u nás není moc zavedené, ale v Americe, odkud hra pochází, ano: družičky. Jmenuje se Pět ve stejných šatech. Střídají se v jedné cimře a s přibývajícími promile začnou osobní výlevy. Na začátku se všechny tváříme jako velkej a šťastnej růžovej bonbon a na konci tam leží pět pomuchlanejch staniolů. K tomu se mi ještě přihodilo, že jsem v týmu nejstarší, což mi v osmatřiceti připadá docela zábavné, a užívám si pozici ohromného mazáka.“

A k tomu televize, seriál na Barrandově On a ona…

„Ano, ale konečně nám Česká televize přiklepla taky seriál Bedekr, a na ten se tedy opravdu těším. Bude to obnášet ježdění po celé Evropě, a že mi někdo zaplatí cestu za historií největších evropských měst, že se dostanu do galerií, když jsou zavřené, abychom tam mohli točit, takže tam budu jen já a Dürer, to je sen každého komedianta! Zase se mi v téhle době potvrzuje, že buď vás nechce nikdo, nebo všichni najednou.“

Vás teď potkala zjevně ta lepší fáze.

„Ano, ale kdoví, co bude za pět let. Takže si snažím teď uškudlit na pozemek, a pak už mi bude všechno jedno.“

Ještě by to chtělo nějaký ten seriál bez konce. Jak to, že vás míjejí?

„Hrála jsem ve Velmi křehkých vztazích, ale pak přišly nabídky, které mě zajímaly víc, tak jsem dala přednost jim. Ale to není z nějakého pohrdání nebo přezírání. Ruku na srdce: před sto lety jsme jezdili v maringotkách, a odkud jsme odjeli, tam postrádali půlku slepic. Herečky… dobře víme, co byly zač. Přijde mi tedy komické, že po stu letech přicházejí herci s tím, že se budou vyjadřovat ke světovému míru, k politice, ke všemu možnému a osobovat si málem autoritu dalajlamy. Tu tendenci máme samozřejmě skoro všichni – jak nás lidi znají, propadáme iluzi, že z nás padají zlaté nugety. Někdy s tím i já bojuju.“

Hezká myšlenka, ale trochu mi uniká souvislost s nekonečnými seriály.

„Jen ta, že nad nimi neohrnuju nos jako někteří. Dělám svoje řemeslo a představa, že bych v nějakém měla hrát, mi nevadí. Jiná věc, co vypovídají o obrazu kultury toho či onoho národa. Jenže mi přišel do cesty seriál Helena, který mě hodně naplnil, ale taky vyčerpával, takže jsem měla tendenci dost odpočívat. K tomu jsem moderovala i nějakou soutěž, taky Dámský klub na Frekvenci 1, pro mě úplně nová disciplína, a na seriály prostě nezbyl prostor. To svědčí o tom, že jsem se dostala do stadia, kdy už můžu odmítat a nevyděsí mě každá složenka.“

Co muzikály? Vy jste si hned po Pěně dní nasadila laťku hodně vysoko, ale potom už nic nepřišlo.

„No právě! Jesus Christ Superstar byl super! Navíc úžasná doba. Bylo mi osmnáct, když jsem tam nastoupila, takže nástřel jaksepatří, a pak čtyři roky, ze kterých si skoro nic nepamatuju, ale mám z nich úžasnej pocit. Mám ráda muziku, ráda zpívám, máme to v rodině, táta jezdil za komančů jako dýdžej po Moravě, jenže do čeho nastoupit po Jesusovi? Nic tak výjimečného už nepřišlo. Nemluvě o tom, že muzikál je hrozná dřina, na divadle ta největší. Budíte se každé ráno v obavě, jestli máte v pořádku hlas, vyžaduje od vás nejen hraní, ale i pohybovou průpravu. A na to už jsem líná. Takže i z lenosti nehraju v muzikálech.“

Film je k vám poměrně štědrý, i když…

„… i když jsou to spíš takové čurdičky, taková filmová ,paní, nesu vám psaní' – tam většinou bývám. Největší školu mi patrně dal Juraj Jakubisko, se kterým jsem dělala tři filmy. Nikdy to moc neřeším, ale tam mi bylo obzvlášť jedno, že jsou to malé role. Důležitější jsou pro mě lidi, se kterými pracuji, protože když děláte velkou roli, ale s debilem, tak vám žádnou radost nepřinese. Baví mě pozorovat při práci lidi políbené géniem, i když mohou mít výkyvy, což k tomu patří. A Jakubisko je jeden z nich. Při práci s ním jsem pochopila, proč se mohl přátelit s Fellinim, kterého mám ráda. Oni jsou si v něčem podobní. Jsou laskaví a mají rádi život a lidi.“

Vy taky?

„V první řadě nemám ráda nihilistické režiséry, se kterými se dnes roztrhl pytel – samá smrt, deprese, násilí, negativní emoce… už toho mám dost a myslím si, že tihle tvůrci jsou mimo mísu.“

Takže vám zřejmě konvenuje i opačný pól vaší filmografie, Troška, Poledňáková a spol. Přečtete si občas recenzi některého z jejich filmů, kde jste hrála?

„Vůbec. Nezajímají mě. Víte, já mám obdobnou zkušenost z divadla. Fidlovačka je mezi pražskými kolegy poměrně vysmívaná: Fidl Lidl a tak. Nejlepší jméno máme mimo Prahu. Když jedu se Zdendou Troškou na premiéru mimo Prahu, je to podobné. Skončí film, rozsvítí se sál a v něm sedí pět set lidí s pusama od ucha k uchu, kteří za svoje peníze dostali, co chtěli. Do pána, který si přišel do kina odpočinout třeba po šichtě ve výčepu, jsme necpali žádného Felliniho, protože on by z něj nic neměl. V té chvíli je jedno, že si uvědomuju kvalitativní rozdíl. Taky si uvědomuju, že já už jsem u násobilky, kdežto on teprve sčítá.“

S chutí bych vám oponoval, ale děláme rozhovor, ne polemiku. Přejděme váš útěk za moře hned po Jesusovi. Splnil účel?

„Vzhledem k tomu, že jsem se nezařadila, neslavná, mezi slavné jedince, kteří se nedožili víc než sedmadvaceti let, účel splnil. Protože to od Jesuse trvale hrozilo. Potřebovala jsem změnit prostředí, známé, způsob života, konzumované jedy, prostě všechno. A protože odkudkoli, kam se dá dojet stopem, bych měla nutkání se vrátit, zdrhla jsem až do Ameriky. Tři dny před odletem jsem nespala, jedna průběžná obrovská kalba na závěr – a probrala jsem se víceméně až v New Yorku.“

Žádné recidivy závislostí, nic?

„To víte, že po návratu tu neznáte nikoho než zase tu starou partičku. A já před nimi machrovala, o jak moc jsem se za ten rok posunula, kdežto oni skoro vůbec. Machrovala jsem do chvíle, než jsem si dala první večírek opět se vším všudy. Ale už jsem do toho nikdy nevlítla tak jako předtím, jen sporadicky, a dnes vím i to, že už tehdy v tom byl určitý nadhled.“

Čím se tedy dnes nakopáváte? Cvičíte?

„Pozor! Já už jsem se dostala do stadia, kdy se posadím, zkřížím nohy a pfff – meditací se odpálím úplně jinam. Od té doby – a obzvlášť po jednom nedávném vrcholném zážitku z této oblasti, který byl jako z Matrixu… vzpomínáte? … Keanu Reeves stojí a celý svítí – jsem se začala dívat na věci jinak, žije se mi jinak, dějou se mi jiné věci. Nemusíte mi to věřit, ale kvantová fyzika v plné polní, vážně.“

V diskusi pod jakýmsi rozhovorem s vámi vás kterýsi čtenář charakterizoval takto: promiskuitní exfeťačka. Jak se vám to líbí?

„Kéž bych byla ještě promiskuitní! Kde jsou ty krásné časy, kdy jsem zmermomocnila všechno, co přede mnou neuteklo? Pryč! Jsem trapně unylá a celibátní. A exfeťačka? To mi lichotí. Ten člověk mě mimoděk zařadil po bok takových velikánů, jako je Bob Dylan, kteří prolétli fetem a dnes je respektuje celý svět.“

Takže druhý extrém: unylá, celibátní. Vychloubáte se, že partnera nepotřebujete. Není to z nouze ctnost?

„Tak to víte, že kdyby mi teď k boku přiklusal princ na bílém koni, budu spokojená. To asi každá. Odmítám ale přístup ,raději s kýmkoli než sama’. To považuju za zhovadilost. A můžu vám říct, že život mám tak naplněný, že ani nestíhám dělat, co bych chtěla. Opravdu smutně neposedávám jako nešťastná, zoufalá a opuštěná žena. Ani omylem. K tomu ještě – ale to už se lidem hůř vysvětluje – nevěřím, že jsme na tomhle světě jen jednou. Duše není smrtelná, o tom se snad už přít nemusíme, ne?“

Nepřu se o ničem. Chcete tím říct…?

„Chci tím říct, že jsem tu už nejspíš párkrát byla, zřejmě jsem už jsem byla i muž a možná jsem už byla i vdaná a měla děti. A i kdyby ne, neznamená to přece, že všechno musíme stihnout za jeden život o délce šedesáti, osmdesáti let. Jediné, co bychom za tu dobu stihnout měli, je mít se dostatečně rád a smířit se s tím, jací jsme. To je životní úkol, a ne bilance, kolik dětí jsem porodila, kolik ponožek vyprala a kolik štrúdlů napekla. Nehanobím nikoho, kdo to má nastavené jinak, ale já taková nejsem. Nakonec je nejpodstatnější, aby člověk byl šťastný, ať si to štěstí pořídí se čtyřmi babami nebo sám s kytkou v květináči.“

Odhlédnuto od poslední odpovědi – vy se neberete nijak moc vážně, že? Jste ironická, taky sebeironická…

„Humor je to nejlepší, co nám pánbůh dal, a odlišil nás tak od zvířat. I když mně přijde, že i zvířata pro něj mají smysl. A myslím si dokonce, že všemu by se mělo dát zasmát, byť některým věcem až s hodně velkým odstupem. Ale všemu, protože humor je základ. Já jsem ho získala v rodině, hlavně u otce, který bere s humorem naprosto všechno.“

Je přesto něco, na co jste háklivá, citlivá, čím by se vás člověk mohl dotknout?

„Nevím, jestli to patří zrovna v téhle otázce, ale minimálně tím potěším toho člověka, co mě považuje za promiskuitní. Dříve jsem neměla problém točit milostné scény, třeba i nahá. Dnes už je to jinak. Dnes už i líbání považuju za tak intimní, že mi vadí, když po mně před kamerou někdo něco takového vyžaduje. Zprvu mě to zarazilo, dnes mě ten změněný postoj už i baví, protože mu rozumím. Souvisí s mým celkovým pohledem na výrobu filmových iluzí, fiktivních příběhů, které pro svou potřebu tahají před kameru děti, zvířata a zneužívají i nejčistší milostnou intimitu. Ale to už bych byla za dalajlamu, a to nechci.“