Sabina Laurinová: Čtyřicítka? Dělám, že se mě netýká

Dohnat vás a domluvit se s vámi na setkání bylo docela klopotné. I dvoudenní prodlevy s odpověďmi na SMS, někdy žádné odpovědi. Asi vytíženost. Čím?

„Tohle bylo výjimečné a omlouvám se za to. Bývám rychlá a pohotová. Všechno se to nějak sešlo dohromady, jedno navazovalo na druhé, až se to docela zahustilo. Čím jsem vytížená? Zejména muzikálem na ledě Popelka – to jsou víkendové šňůry po sportovních halách. I když jsem k němu zprvu přistupovala opatrně a nebyla jsem nadšená z dalšího pracovně zaneprázdněného léta, na které jsem plánovala po dvou předchozích odpracovaných už konečně volno, je to nakonec velice zajímavá nová zkušenost.“

A v čem je to pro vás tak nové?

„Například už jen tím, že nejen pěvecké party, ale i herecké akce probíhají na předem natočené dialogy, tedy na playback. Zvláštní, poněkud proti divadelním pravidlům, kdy se jedno představení liší od druhého a často se jejich kvalita vylepšuje už za pochodu. Ale Popelka mi přinesla příjemné zjištění, že lidé v této nepříjemné, hektické, pichlavé době, touží i po něčem laskavém, že se nestydí za projevené city, za smích nebo za pláč. Takového pohlazení si vážím. A věřte mi, že je opravdu na co se dívat.“

Bohužel se zmíněný chvályhodný rys odráží v křivém zrcadle televizních seriálů či muzikálů. Vás zrovna tahle nejlehčí z lehkonohých múz pohltila takříkajíc s chlupama, že?

„Není to tak úplně pravda. Všechny muzikály nemůžete házet do jednoho pytle. Po celý čas, co jsem účinkovala v komerčních muzikálech nebo třeba uváděla DO-RE-MI, jsem nepřestala hrát klasické divadlo – a měla jsem krásné role, třeba Titánii nebo Ofélii v Shakespearovi, pak Roxanu v Cyranovi, taky Constance nebo Mylady ve Třech mušketýrech a řadu dalších. Jenže na ně není tak vidět jako na muzikály nebo na televizní pořady, nejsou tak zajímavé pro reklamu. Ale jestliže jsem delší čas měla řekněme poněkud rozkolísané těžiště, teď se vracím zpět k činohernímu divadlu. V divadle Kalich, kde jsem dostávala zatím jen muzikálové příležitosti, hraju v příjemné komorní hře Sue Townsendové Hledání slov a od ledna začínám zkoušet v Příbrami Dámu s kaméliemi. Éru muzikálů, do kterých jsem jako vystudovaná herečka vklouzla, neuzavírám úplně, ale jsem ráda, že se vracím zase ke své podstatě.“

Kterou jste komerčními aktivitami téměř ubila. Nebo přinejmenším zaházela balastem...?

„Neubila, věřte mi, že ne. Spíš v podání médií než ve skutečnosti. Takový příklad: zrovna v době DO-RE-MI jsem hrála v ABC Roxanu. Po jednom představení jsem se setkala se skupinou diváků, kteří se na ni přijeli podívat. Ohromeně mi říkali: My jsme vůbec netušili, že hrajete i takové krásné věci. Snažila jsem se jim vysvětlit, jak jsem se vždycky bránila pozlátku, aby mě lidi znali jen z nějakého zábavného pořadu. Ale jak tomu zabránit? Nemůžu přece chodit a vyvolávat, že jsem především herečka a že to všechno kolem dělám proto, že mě to baví, že mi to přináší nové zkušenosti a v neposlední řadě si tím i vydělávám.“

Z toho je zřejmě jediná cesta ven: nedělat to. Jenže ji nemůžu vyslovit nahlas, protože já s vámi teď nedělám rozhovor uchvácen vaší Roxanou a Shakespearem, nýbrž jako s populární muzikálovou a televizní tváří.

„Vaše řešení je jeden extrém. Druhý mi podstrkovali někteří známí: buď ráda, že to takhle jede, říkali mi, lidi tě znají, využij toho, vydělávej, na co divadlo? Ale ani to jsem nechtěla. Ve výsledku to ale nakonec pro mě bylo v mnohém těžší, protože se ukazovalo, že někteří režiséři nechtějí obsazovat roli někým, kdo je až tak moc spojený s určitým projektem, jako jsem byla já třeba jistý čas s DO-RE-MI. Ale všechno má svůj význam. Všechny mé okliky a odskoky mně pomohly utvrdit se v tom, že mě pořád ještě nejvíc baví to naše řemeslo, a naopak mě jen posilnily.“

Řemeslo?

„Divadlo. Divadlo je hlavně řemeslo. A vadí mi, když se tenhle základ dnes rozmělňuje a vytrácí. Dnes je velice snadné být známý. Ale co je za tím? Mluvila jsem onehdy s jakousi začínající zpěvačkou. Stěžovala si, že zpěv asi nebude moci dělat, že se tím neuživí, že by potřebovala, aby ji někdo znal a dával jí práci. Namítla jsem něco o cestě k cíli, která může trvat taky deset let, než něco dokáže a taky to obhájí. Jenže dnes se na popularitu hledí jako na nejlacinější zboží: uděláš jakýkoli průšvih, a už se o tobě píše a nikoho nezajímá, je-li za tebou ještě něco jiného. Bohužel se mi zdá, že profese dnes už přestává být profesí. Už jsem pamětník, snad mám na skepsi právo, a to možná nejen v herectví.“

Ještě mi musíte říct, co pitvy před kamerou na Primě, krvavá reality show o plastických operacích? Ta už skončila?

„Má za sebou druhou řadu a teď se čeká. Možná na třetí, protože příprava jedné řady je vždy dost náročná a už i po první sérii byla dlouhá pauza na přípravu druhé. Nebo možná také na rozhodnutí, že už žádné další řady nebudou.“

Ten pořad se pěkně jmenuje: Mladší o pár let. Další televizní šidítko. Vy budete příští rok osmého dubna naopak starší o jeden rok. Čekají vás kulatiny. Už máte koupený strychnin, nebo to nesete srdnatě?

„Víte, já se tak necítím. Psychicky bych si klidně deset let ubrala. Fyzicky je to možná někdy horší. Pravda, kamarádky, které mají ten bod za sebou, mi klid nepřidávají, když říkají, že po čtyřicítce je všechno jinak. Straší mě. Já pořád dělám, že se mě to netýká, i díky dětem, které mám malé, i když popravdě už bych mohla být i babička… strašná představa! Z druhé strany mě ale tytéž děti přivádějí k vědomí, že se mě týká nejen stárnutí, ale i smrt, což si mladý člověk vůbec nepřipouští. Teď najednou vidím odcházet i stejně staré lidi jako já. Uvědomuju si, že věku nikdo neuteče a že je to spravedlivé. A přirozené. Možná tedy, pokud se dožiju, budu na to blížící se datum v šedesáti vzpomínat s láskou.“

S tělem vyspraveným řadou plastických operací, nebo s přirozeně zchřadlou tělesnou schránkou?

„Přesně jsem tušila, že když nabídku moderovat pořad toho typu přijmu, budu takové otázky dostávat.“

Daň z televizní hodnoty. Ale co je ještě horší – musíte na ně i dávat odpovědi. Dlouho byly zdrženlivé, spíše odmítavé. Ale čerstvě se objevil váš výrok, že snad sama o takovém zákroku uvažujete. Skutečně?

„Za zdrženlivé považujete zřejmě mé odpovědi v tom smyslu, že ačkoli sama nemám zatím s takovým druhem operací zkušenost, nezavrhuju je, pokud někomu opravdu pomůžou, třeba jen esteticky, nebo hlouběji psychicky. Nejsem zastánkyní chirurgických zásahů z rozmaru, operací prsou nebo rtů, kdy se z lidí dělají masky. Tyhle mé postoje se nezměnily.“

Ještě k tomu přidejme výroky o strachu nosit v těle cizorodou hmotu. A znovu prozkoumejme titulek líbezného deníku Šíp, který 27. října všem zvěstoval, že „Laurinová uvažuje o plastice“.

„A máme tu další příklad toho, jak bulvár dokáže zdeformovat, převrátit, překroutit jakýkoli výrok a nahradit ho vlastně libovolně jiným tvrzením. Navíc na tohle téma je tak snadné nachytat kteroukoli ženu. Nenajde se snad žádná, která by o takových věcech někdy neuvažovala, i když od myšlenky k činu je opravdu ještě hodně daleko.“

Takže počkáme na další sérii pořadu Mladší o pár let, zda se v něm objevíte opět v horizontální, nebo tentokrát ve vertikální poloze. Kde se ve vás vůbec bere ta krvelačnost?

„Jaká krvelačnost?“

Ve zmíněné show je krve požehnaně, to zaprvé, a vy momentálně sdílíte lože se zástupcem rovněž notně krvavého řemesla, se zubařem.

„Máte dobré informace, ale já vás opět zklamu. Respektuju naše soukromí a nebudu ho zatahovat do médií.“

Tak se musím obrátit o pár let dozadu a prozkoumat vaše metalové spády. Budete se mi snažit namluvit, že mezi vaše oblíbené kapely patřil Kabát, než jste poznala jeho frontmana Josefa Vojtka?

„To jistě ne, ale řeknu vám, že s Valentýnkou, naší dcerou, chodíme i dnes na koncerty Kabátu, protože Pepa nás samozřejmě zve. A taky si vzpomínám, že když jsem je slyšela před mnoha a mnoha lety poprvé, chtělo se mi skoro zvracet. Na pláži ve Francii si nějaký krajan pouštěl Má ji motorovou a já nevěřila vlastním uším. Až o dost později jsme se s Pepou poznali, on se pak přistěhoval z Teplic do Prahy a Kabát začal být o dost kultivovanější. Tak vidíte, teď můžete napsat, že od desky Dole v dole se Kabát proměnil, protože Vojtek začal žít s Laurinovou. Mně se vždycky líbila hlavně jejich energie. Někdy bych si ji od nich ráda vypůjčila."