S Kateřinou Kněžíkovou (nejen) o manželství dvou pěvců

S operní pěvkyní Kateřinou Kněžíkovou jsme se potkaly nad šálkem čaje pár dní po úspěšné premiéře Rusalky v Národním divadle. Působí křehce, ale zdání klame. Rodačka ze severní Moravy je velká osobnost, ve své branži se vypracovala až na vrchol, za osobní úspěch považuje to, že má dvě zdravé dcery. Její muž je úspěšný operní pěvec Adam Plachetka (36), který velmi často vystupuje v zahraničí.

Jak zvládají oba úspěšní rodiče práci i rodinu? Kdo a co dvojnásobné mamince pomáhá, aby mohla nastudovat krásné, ale těžké role? A jak její rodinu ovlivnila světová pandemie koronaviru?

Jak se máte?

Dobře, i když nemocně. Ale to je tím, že je toho hodně. Práce je oproti loňskému podzimu nepoměrně více. Tenkrát se hrálo hodně online koncertů a teď se všichni snažíme dohnat, co se promeškalo. Ve všech směrech, nejen v práci.

Máte trik, jak se z návalu povinností nezbláznit?

Snažím se udělat si v tom pořádek. Věci okolo dětí a rodiny odložit nejde. Ale v práci dělím věci na bezpodmínečně nutné, co hoří a co počká. To jsem dřív nedělala. Dříve jsem byla více organizovaná a řešila vše hned.

Zvládáte péči o rodinu, naplno pracujete a máte i velmi vytíženého manžela, který bývá méně doma. Jak se to vše podařilo skloubit?

Máme hlídací tandem. Pomáhají nám rodiče a chůva s manželem, bez nich by to nešlo. Bez jejich podpory bych nemohla svoje povolání dělat v takové míře.

Lépe by se plánovalo, kdybychom měli fixní pracovní dobu a „normální zaměstnání“, kde se neděje tolik změn. V našem povoláni je to hodně nevyzpytatelné, navíc v poslední době se věci mění ze dne na den. Bývá psychicky náročné to ustát. Můj manžel má zlatou povahu a jen tak ho něco nerozhodí. U mě je to podstatně komplikovanější.

Co přesně vaše práce obnáší? Nejsou to jen vystoupení a koncerty. 

Zkoušení nové inscenace znamená trávit celý den v divadle. Obvykle jsou to dvě frekvence každý všední den v čase 10 až 18 hodin. Do toho samozřejmě představení a koncerty. Je ideál, když se můžeme s manželem střídat a zaopatřit děti, ale je to logisticky velmi náročné.

K tomu přičtěme ještě cestování a týden, který má sedm pracovních dní. Jsou samozřejmě dny, kdy si to můžeme užít a být spolu, ale ty jsou v menšině.

Jak pomoc vypadá?

Kdybych neměla rodiče, potřebovala bych krom hlídání i hospodyni. Obzvlášť, když manžel bývá hodně v zahraničí. Není to o tom jen na část dne pohlídat nebo vyzvednout. Když je toho hodně, potřebuji k sobě člověka, který se bude starat i o domácnost. V takových případech máme u nás nejčastěji mou maminku, která je nám obrovskou oporou. Je neuvěřitelná. Dává mi tolik prostoru, kolik potřebuju. Když si chci užít čas s holkami, zastane to, co bych dělala po nocích nebo před sebou tlačila jako tank.

Díky ní se mohu na práci soustředit a připravit tak, abych si nepřipadaly jako lempl. Přijde mi velmi neprofesionální a nekolegiální, když jsem nepřipravená. Nerada ztrácím čas svůj i svých kolegů.

Co ještě potřebujete pro dokonalý výkon?

Pro mě je důležité se vyspat, což se v posledních letech díky dětem neděje tak často, udělat si čas pro sebe, nechodit do zakouřených a hlučných míst. Jídelníček moc nehrotím, i když každý pěvec si postupem času najde to, co mu sedí a co před představením nevyhledává. V létě se láduju zmrzlinou, ale od září do června si nedám ani kopeček. Moc nejím oříšky, kávu piju výjimečně. Musíme se o sebe starat. Nástroj si nosíme v sobě. Nedáme ho do futrálu a nenecháme odpočinout.

Abyste se na jevišti cítila hezky, co musí být splněno? 

Abych se cítila hezky, zavolám svým Ponerům (návrháři Nikol a Jakub Ponerovi – pozn. red) a poprosím je, aby mě oblékli. Vždy ze mě udělají na pohled krásnou paní. Samozřejmě musím být zdravá, ve formě a připravená na stopadesát procent.

Co se děje, když onemocníte?

Hodně záleží na tom, jak moc nemocná jsem a zda je nemoc na hlase, nebo mimo něj. Pokud jsou nemocí zasaženy hlasivky, jednoduše to nejde. Nezpívám. Nastydlý člověk pracující v kanceláři svou práci při velké vůli odvede, i když je mu hodně špatně. Ale nemocný zpěvák nezazpívá. Ztrácí to, co umí. A je to pak o velkém trápení nejen sebe sama, ale především posluchačů.

V takových případech se snažím pořadatele upozornit s předstihem na to, že mají shánět záskok.

Jak jste se vlastně ke zpívání dostala?

Náhodou. Od dětství jsem hrála na klavír a později i zpívala. Zapálení pro zpěv přišlo až na gymnáziu, když jsem viděla Prodanou nevěstu v Ostravě. Ocitla jsem se v jiném vesmíru a cítila jsem, že ve mně stroječek začal fungovat. Ten pocit si dodnes vybavuji. Pocit, že víte, čím chcete být, až budete velká.

Co byste řekla dcerám, kdyby se rozhodly pro vaši profesi, kdyby jim to taky rezonovalo?

Ono jim to rezonuje. Ale zatím těžko říct. Bylo by fajn mít doma třeba zubařky, lékárnice nebo veterinářky, ale pokud je to bude táhnout k hudbě, asi jim to vymlouvat nebudeme a budeme je podporovat.

Bojíte se, že by je srovnávali s rodiči?

Asi by k tomu došlo. Důležité je, aby byly spokojené a našly si svou cestu, jak se realizovat. Když se v uměleckém světe zadaří, je to krásné.

Co považujete za své úspěchy?

Že svou práci stále zbožňuju a že mi dělá radost už 16 let. Velký úspěch je, když uděláte dlouhodobý dobrý dojem a můžete opakovaně pracovat s lidmi, kteří vás někam posunuli. Když na sobě pracujete, máte kam růst...

Těch dílčích úspěchů si vážím bezesporu také. Poslední takový byl před půl rokem na anglickém festivalu v Glyndebourne, kde jsem vystoupila v Janáčkově Kátě Kabanové, což je přenádherná role.

O jaké roli jste snila a o jaké ještě sníte?

Na začátku jsem snila o Zuzance ve Figarově svatbě. Je to velmi energická role, ďábel na jevišti. Celá já. A další role tohoto typu na sebe nenechaly dlouho čekat.

Po prvnímu porodu a díky hormonálním změnám se mi hlas ze sopránu s koloraturní dispozicí (tj. že zpíváte vysoko) probarvil, prohloubil a po druhém porodu je už i dramatičtější. Je úžasné, jak hlas zraje a stárne s vámi. Myslela jsem si, že například Rusalku budu zpívat v pětačtyřiceti a zpívám ji už teď.

A co je váš osobní úspěch?

Že jsem porodila dvě zdravé děti. To je životní štěstí. Navíc jsem během druhého těhotenství prodělala autoimunitní onemocnění a zdravé miminko považuji za dar.

Zmínila jste, že je štěstí pracovat s lidmi, se kterými vás to baví. Pracujete ráda s manželem?

My spolu pracujeme rádi. Byly doby, kdy těch vystoupení bylo hodně, ale také období, kdy se nám povedlo se na jevišti potkat jen dvakrát či třikrát za rok. Teď je to naopak častěji, protože Adam je víc doma.

Obvykle nemáte partnera delší dobu po svém boku. Dá se zvyknout? 

Zvyknete si a přijde vám to normální. Společný čas pak využíváte na maximum a neřešíte malichernosti. Když je ale najednou partner doma delší čas, je to pro nás divné. Máme to otočené. A na pandemický stav jsme si museli hodně zvykat.

Řešíte doma práci?

Navzájem si názor sdělujeme, když jsme tázáni! Ale oba to, myslím, zajímá. Obzvlášť, když jde o nové věci. Můj muž je realista, na rozdíl ode mě. Jsem typ člověka, který stále pluje na obláčku, on stojí pevnýma nohama na zemi. Občas je důležité se na věc podívat i z té reálné podstaty.

S manželem jste nazpívali hymnu. Jak k tomu došlo?

To bylo těsně po škole v roce 2008. Nevěděli jsme, pro jakou příležitost se to točí, a bylo to překvapení pro oba. Myslela jsem si, že pro takovou významnou věc osloví někoho, kdo má jméno, ale oni vsadili na dva začínající pěvce. Pro nás to bylo krásné setkání s Jiřím Bělohlávkem. Moc jsme si to užili.

Jak jde dohromady urvaný umělec a dlouhodobé plánování aktivit celé rodiny?

Víte, kolik sil mě to stojí?

S první dcerou jsem chvíli byla uštvaná, pořád za ní. Naučila jsem se díky ní fungovat s předstihem a být připravená. Když jsme někam letěli, měla jsem sebou spoustu věcí, hraček apod. A děti mi nikdy v letadle neplakaly. Osvědčilo se mi to natolik, že jsem tak začala vnímat i svou profesi a rázem se mi mnoho věcí usnadnilo. Mám svůj systém, který se mi vyplácí, a díky němu pracuju efektivněji a ve větším klidu.

Na co se teď těšíte?

Já se těším na všechna představení Rusalky ve Státní opeře. Plním si sny v novém repertoáru. Bude nová premiéra Cosi fan tutte ve Stavovském divadle, kde mám novou roli Fiordiligi.

Tohle období, kdy studuji nový repertoár, je pro mě moc důležité.

Během online koncertů jste nezpívali před diváky. Jaké to bylo? 

Diváci jsou esence, kterou nic nenahradí. Je to energie! Když jsem dělala online koncert, nedokázala jsem navázat na ten pocit, když před sebou vidím a cítím obecenstvo. Zvláštní nastavení a uchopení výkonu. Jako kdybych něco natáčela, s pocitem, že to budu moci ještě opravit.

Zpívala jste někdy karaoke?

Každý večer zpívám Halí belí. Karaoke ale už hodně dávno. Když zpívat nemusím, nezpívám. Hlas musí odpočívat.

Příjemný hlas a zajímavé povídání Kateřiny Kněžíkové nabízí i rozhovor s Markem Šulcem na rádiu Classic Praha.