S Danielou Písařovicovou o životní změně a motýlech v břiše

Má postavu i vzhled modelky, a i když kdysi zkoušela štěstí v soutěži Miss, nakonec se chopila jiné příležitosti a šestnáct let pracovala v České televizi. V prosinci loňského roku se ale v přímém přenosu rozloučila a hodně diváků to oželelo – Daniela Písařovicová (42) patřila k oblíbeným moderátorkám.

Miluje módu, běhá a ve StarDance v roce 2018 oslnila publikum svou elegancí. Na prknech Divadla na Vinohradech zase předvedla o rok později své herecké vlohy. V roli reportérky ve hře Návštěva staré dámy, v hlavní roli s Dagmar Veškrnovou, působila velmi zkušeně.

Za naprosto přirozené považuje pomáhat. Podporuje mimo jiné nadační fond Pink Bubble pro děti s rakovinou a spolek ALSA, který pomáhá lidem trpícím ALS neboli amyotrofickou laterální sklerózou.

Proč kývla na nabídku DVTV, zpravodajské a žurnalistické televize založené Danielou Drtinovou a Martinem Veselovským? A jak se podle ní pracuje ve zpravodajství ženám?

Setkala jste se někdy s tím, že by vás v televizi nebrali například politici vážně, protože jste žena?

Občas mi vadilo, že mi pánové měli tendenci zalichotit, že mi to sluší, že mám pěkné šaty. Přitom chlapovi by neřekli: Martine Řezníčku, Jakube Železný, máte nádherný oblek. Já si myslím, že máme být profesionálové a tyhle poznámky do studia nepatří. Občas hrál roli věkový rozdíl: To vy jste nemohla zažít… Ano, druhou světovou válku jsme mnozí nezažili, ale literatura existuje a svědectví ještě také. Takže to není férový argument. Naopak si myslím, že když vede rozhovor žena moderátorka, je to ku prospěchu, protože není tolik vyostřený. Žena tlumí emoce a pánové se trochu mírní.

Jste veřejně známá osobnost. Jak vnímáte, že se občas objevíte i v bulváru? 

Zvolila jsem od začátku taktiku, že jsem moc nemluvila o svém soukromí. To je pro mě šikmá plocha, dáváte lidem náboje, aby vás sestřelili. Ale kdo chce, příležitost si najde i bez toho, abyste se svěřovali. Když vyšel první článek, jak mi vylezla pod šaty podprsenka, tak jsem si pár dní poplakala a postupně se s tím naučila žít. Jestli chce někdo řešit, zda mám malá nebo velká prsa, tak to nezměním. Tím, že se pohybuju ve veřejném prostoru, dávám příležitost se o mně bavit. Ale já mám svobodnou volbu z něj odejít. Dokud mi ale dává smysl moje práce, tak holt musím někdy mávnout rukou.

Od května pracujete v DVTV. Proč právě tam? 

Vždycky jsem DVTV sledovala a obdivovala práci Daniely a Martina. Vnímala jsem je jako obrovské profíky. A být v jejich týmu, který mezitím rozšířil i Michael Rozsypal, pro mě znamenalo být ve společnosti těch nejlepších a možnost posunout se dál. Takže když přišla ta nabídka, proběhli motýli v břiše a nebylo co řešit. Musela jsem se ale vypořádat s otázkou, zda jsem schopná opustit Českou televizi. Což nebylo jednoduché, to přiznávám.

Co vás přesvědčilo?

Cítila jsem, že potřebuju nový impuls, změnu v životě. Tyhle myšlenky mě napadaly v posledním roce čím dál častěji, pak přišla tahle nabídka a hezky to do sebe zapadlo.

Jak velký rozdíl je to oproti práci v České televizi?

Obrovský. Česká televize je ohromná instituce, která denně vyprodukuje desítky hodin vysílání, doteď jsem nespočítala, kolik lidí ho připravuje. Mě se týkaly jen dva pořady. Je to velký kolos, což nemyslím vůbec pejorativně. Oproti tomu DVTV je malá „rodinná“ firma. Pravidelně se potkám skoro se všemi lidmi, kteří se na vysílání nějak podílejí. Tím pádem se lépe komunikuje, všichni vědí o plánech a důležitých věcech, které nás čekají.

Děláte jenom politiku, nebo i jiná témata?

Jsou to jednak politické rozhovory. Během nich je víc prostoru zastavit se u detailů probíraného tématu. Mám luxus více než dvaceti minut na jednoho hosta.

A pak jsou tu rozhovory s umělci nebo jinak zajímavými lidmi, kteří něco dokázali a vstupují do veřejného prostoru. To je pro mě nová disciplína. Musím se víc naladit na energii dotyčného a přistoupit na to, kam mě jeho odpovědi dovedou. Je to víc o naslouchání než o předem napsaném scénáři.

V Ušáku Jaromíra Bosáka jste práci v hlavním zpravodajství přirovnala ke skládání uhlí. Náročné je určitě samotné vysílání, ale co obnáší příprava?

Gró je stále stejné. Jsou to hodiny a hodiny příprav. V DVTV děláme buď jeden půlhodinový rozhovor, nebo tři kratší za sebou a ty zaberou dohromady hodinu. Obojí chce precizní přípravu. Musíte si udržovat přehled, a zároveň pokaždé nastudovat co nejvíc aktuálních věcí. Dostávám od kolegů rešerše, které mají 10, 20 a někdy i 30 stran, záleží na tématu. A na základě toho si pak doladím rozhovor. Když jsem měla v DVTV rozhovor s Helenou Třeštíkovou, pouštěla jsem si její dokumenty, i ty, co už jsem viděla, abych si připomněla její tvorbu a měla ucelený přehled. V ČT převažovala politika, tady mám větší rozptyl. Rozhovory mě baví, chci v nich zjistit co nejvíc, aby nebyly promarněnou příležitostí.

Jak vás přijali diváci? Máte stejně jako v ČT hned po odvysílání plný email hodnocení a kritiky?

Hodnotí se opět výkon i šaty. První týden jsem plula na obláčku, byla jsem chválena. Druhý týden, kdy jsme do DVTV pozvali Olgu Richterovou a bavily se o ženách v politice, jsem si to slízla se vší parádou a kdo mohl, ten se vyjádřil. A já si prošla poměrně velkým šokem.

Co s vámi dělá kritika nebo rovnou hejty?

Upřímně – řeším to. Po tomhle konkrétním rozhovoru to ve mně leželo celkem dlouho. Ale nejzásadnější ve finále je, jak rozhovor ohodnotí tým, se kterým pracuju. Společně každý rozhovor probereme a řekneme si, co bylo dobře a co špatně.

Konstruktivní kritiku beru, když je založena na skutečných argumentech. Někdo si dá práci a vypíchne místa v rozhovoru, která jsem nezvládla, tak se nad tím zamyslím a snažím se to využít v dalších rozhovorech. Ale když mi někdo napíše, že jsem úplně blbá, tak nad tím mávnu rukou.

Jak se pracuje s pocitem, že vaši případnou chybu uvidí až miliony diváků?

Mně hrozně pomáhá se vypovídat, probrat to s nejbližšími. Nemažou mi med kolem pusy, nastavují mi zrcadlo a já si taky dokážu přiznat chybu. Z hlavy to sice úplně nevyženu, ale už vím, že to musím nechat odeznít. Ve finále platí pravidlo, že nic není starší než včerejší noviny.

Ale pozor! Kdysi jsem byla v Kufru, byl to nějaký vzpomínkový díl, já tam šla poměrně silná v kramflecích, doma v obýváku jsem vždycky perlila, a pak jsem vypadla v prvním kole. A ještě před dvěma lety to někdo zmiňoval v diskusi pod článkem, že jsem blbá, protože jsem vypadla v Kufru v prvním kole.

Moderátoři Událostí působí vážně a konzervativně. Asi nejen mě jste před lety překvapila svojí účastí ve StarDance, kde jste byla uvolněná, rozesmátá... Byl problém přijmout tuhle výzvu? 

My jsme to řešili nějakých pět let zpátky, tehdy čistě teoreticky. A já tehdy poměrně spontánně kývla, že bych si i zatancovala. Poté nejspíš probíhaly nějaké debaty v ČT, jestli je vůbec vhodné zapojit do soutěže někoho ze zpravodajství. A pak zazvonil telefon. Já řekla, že si to musím rozmyslet, a na druhé straně se ozvalo, že já si nic rozmýšlet nebudu, protože před pěti lety jsem kývla.

Dohnala vás minulost...

To je pravda. Já jsem si pak říkala, že to třeba pomůže trochu změnit vnímání nás, kteří pracujeme ve zpravodajství. Že nás to zlidští a ukáže, že máme emoce, umíme si ze sebe udělat legraci.

Kromě toho jste si zahrála roli reportérky v Divadle na Vinohradech. Kdy se vrátíte na jeviště?

No a to je strašně smutná věc, protože Návštěva staré dámy se už hrát nebude. Takže já se na jeviště nevrátím. Hrála jsem to tak pětkrát, alternovali jsme se s Jakubem Železným. Ano, naše role byly tak složité, že potřebovaly alternaci. Asi ale budu muset vyhlásit konec herecké kariéry…

Nebo rozhlásit, že čekáte na roli...

To je pravda.

Byl to splněný sen?

Já nejsem přehnaně ambiciózní a tohle přišlo znenadání. Ale moc mě to bavilo, byla to hezká nabídka. Jen jsem měla obavy, jak mě přijmou skuteční herci a taky jsem řešila, abych jim to nekazila. Ale přijali nás i s Jakubem skvěle a s mnohými jsem se i spřátelila. Důležité je, že to viděli naši a ségra.

Před nástupem do DVTV jste měla několik měsíců pracovní pauzu. Jak jste ji využila? 

Poprvé ve svém pracovním životě jsem si vzala čtyři měsíce volno, abych se nadechla před další pracovní etapou. Malovala jsem si, jak už bude pryč koronavirus a já budu cestovat a vídat se s lidmi, na které jsem dřív neměla čas. Chtěla jsem třeba navštívit kamarádku v Austrálii... Nakonec jsem volno strávila hlavně v Praze, četla si, koukala na Netflix, chodila běhat, a když to situace dovolila, někam jsem vyjela.

Jaké máte další plány?

Ráda bych se vydala za hranice, chybí mi sluníčko a moře. A přeju si být šťastná, mít se čemu smát, trávit čas s lidmi, které mám ráda. Přehnané cíle si nedávám, v práci to krásně funguje. Jen budu ráda za dennodenní důvody k radosti.

Co o ženách ve veřejném prostoru říká Pavlína Louženská, zakladatelka Holek z marketingu?