Rozvod mě připravil o děti

„Jmenuji se Tereza, je mi dvaačtyřicet let, mám třináctiletého syna Marka a patnáctiletou dceru Kristýnku a právě se rozvádím. S manželem jsme byli spolu patnáct let, a přestože jsme se brali asi hlavně z důvodu, že jsem otěhotněla, měli jsme se fajn. Dvě děti, krásný byt, zkrátka byla jsem spokojená. Vše ale skončilo loni na jaře, kdy jsem odhalila manželovu dvouletou nevěru. Byl to šok, vůbec nic jsem totiž netušila. Přitom indicie ze zpětného pohledu byly tak jasné! Manžel si neustále hlídal mobilní telefon, z práce se vracel později, na otázky, co dělal večer, odpovídal vyhýbavě. A pochopitelně i náš sexuální život pomalu ale jistě přestával existovat.

Vše ale pořád bylo v normě. Tedy až do onoho loňského jara. Tehdy jsem si uvědomila, že jsme spolu nespali asi čtvrt roku, a tak jsem to nevydržela a zeptala jsem se manžela přímo: ,Ty někoho máš?' Odpověď, která následovala, jsem v první chvíli považovala za vtip a posléze za neuvěřitelnou drzost. ,Jo, mám milenku, no a co? Sama víš, že nám to v sexu už delší dobu nefunguje!' Když jsem se dotázala, jak dlouho, dozvěděla jsem se, že už dva roky a že je vlastně rád, že to konečně vím a že se chce rozvést. Kde se proboha vzal ten chlad?

To, co následovalo, bylo šílené. Stále dokola jsem se ho ptala, proč, co se stalo, nemohla jsem uvěřit, že kvůli nějaké jiné ženské zahodil celý náš dosavadní život a děti, vždyť jsme se měli tak dobře. Protože jsem se ale kloudné odpovědi doteď nedočkala a manžel se ke mně chová opravdu hnusně, rozhodla jsem se nakonec s rozvodem souhlasit.

Tím jsem si myslela, že je má noční můra u konce, ovšem opak byl pravdou. Děti mi totiž nedávno oznámily, že po rozvodu chtějí žít u táty a jeho mladé přítelkyně. Cože? Tohle nepřežiju, blesklo mi hlavou.Vybojovala jsem na skoro bývalém manželovi náš byt, který jsem chtěla hlavně kvůli dětem, aby se nemusely někam stěhovat, vždyť jsem to vždycky byla já, kdo se jim více věnoval a staral se o ně.

Jediné, čím má manžel navrch, jsou finanční možnosti. Vydělává nemalé peníze a dětem tak může nabídnout lepší zázemí. Mám dokonce trochu pocit, jestli si naše děti nekupuje. ,S tátou je mi prostě líp. Nějak si víc rozumíme, asi to bude tím, že je to chlap. Promiň, mami,' řekl mi k situaci syn Marek. A dcera Kristýna chce zůstat s otcem údajně proto, aby mohla být s Markem a nemuseli jako sourozenci vyrůstat dále bez sebe. Střídavou péči obě děti odmítají, prý nechtějí neustále pendlovat mezi dvěma domovy."

Tereziny snahy děti přemluvit byly marné. A soud se staví na stranu otce, již tomu není tak, že automaticky svěřuje děti do péče matkám, což potvrzuje psycholog Martin Kusoň.

„V zákoně stojí, že soud vždy sleduje a podporuje zájmy dítěte. Pokud je v zájmu dětí, aby zůstaly s otcem, a je-li otec způsobilý k tomu, aby je vychovával, budou do péče otci s největší pravděpodobností svěřeny."

To ale Terezu vůbec netěší, je z toho zoufalá. „Sice budu mít nárok se s dětmi pravidelně vidět, ale to mi nevynahradí čas, kdy jsem je mívala pravidelně doma. Manželův postoj k celé situaci je velmi pragmatický. ,Mají právo si vybrat a vybraly si mě. Tak já se o ně samozřejmě postarám,'pronesl s tím, že i jeho nová přítelkyně proti nastěhování dětí do společného domku nic nemá.

Ve finále tím jediným, kdo zůstane sám, jsem já. Poslední roky jsem věnovala rodině, a teď nemám nic, manžela, děti. Nevím, co dál, nevím, jak budu žít, co mě čeká. Asi nic! Poradí mi někdo?"

Podle psychologa Martina Kusoně by si paní Tereza měla zachovat především chladnou hlavu a snažit se s dětmi rozumně o věci hovořit. Rozhodně jim nijak nevyhrožovat a nepředvádět ani zoufalé plačtivé scény. Cílem je udržet s dětmi přátelský vztah a dát jim pocit, že je kdykoli ráda uvidíte. „Je samozřejmě možné, že děti jdou raději za tím, kdo jim nabídne větší zázemí a má i více finančních prostředků, případně luxusnější bydlení. Je to smutné, ale je to tak. Nicméně být vámi bych na ně rozhodně nezanevřel. Nikdy totiž nevíte, jak se bude vztah mezi vašimi dětmi a novou přítelkyní vašeho muže vyvíjet. Nebyl by to rozhodně první ani poslední případ, kdyby se vaši potomci po čase rozhodli pro návrat k vám,“ vysvětluje psycholog.