Článek
- Od jednoho roku věku začíná dítě napodobovat dospělé, opakovat slova a objevuje mluvení jako zajímavou činnost.
- Od dvou let zpravidla začíná pomocí řeči dosahovat drobných cílů a ovlivňovat dospělé.
- A ve třech letech vyjadřuje pomocí slov svoje myšlenky.
Co je obvyklé u dítěte od 1 do 3 let?
Dítě nejprve používá zejména podstatná jména, později slovesa a začínají vznikat dvojslovné věty, např.: „Táta pápá“, „Míša hají“... Jako jedny z prvních používají děti i citoslovce: bác, jéje, haf. Teprve později postupně přicházejí na řadu i ostatní slovní druhy a slovní zásoba se zvyšuje.
Kolem 1,5 roku nastává první období otázek a dítě se rádo a často ptá: „Co je to? Kdo je to?“ Prostřednictvím těchto otázek si zvyšuje nejen slovní zásobu, ale rozvíjí také schopnost dialogu. Proto je třeba dětem odpovídat, přestože někdy nám, rodičům, docházejí síly.
V období od 1 do 3 let je řeč spjata s konkrétními jevy a věcmi. Slova označují konkrétní věci.
Kolem 3 let začínají děti zevšeobecňovat, abstrahovat rychle narůstá slovní zásoba a může se stát, že dítě může začít zadrhávat, opakovat slova. Není nutné hned panikařit. Zpravidla se v tomto období jedná o fyziologický jev, který rychle odezní, pokud je rodiče nekárají, netrestají. Je dobré dítě nenásilně zastavit a říci, aby vám slovo pošeptalo. Při šeptání dítě již většinou nezadrhne.
Kolem 3. roku se také objevuje další fáze otázek. Proč? Děti se stále dokola ptají a rodiče stále dokola odpovídají.
V období do 4 let dítě neskloňuje ani nečasuje nejprve vůbec a později ještě ne správně. Je to normální a není třeba se zbytečně znepokojovat. Později začíná skloňování a časování napodobovat podle dospělých, a to naprosto pravidelně, takže vznikají slova jako dobřejší, lepšejší apod.
Výslovnost jednotlivých slov není úplně správná. Děti nejdříve vyslovují správně hlásky a slova, která vyžadují nejmenší fyziologickou námahu jako máma, bába, papá, hamá...
Knížky jsou velkým pomocníkemFoto: Thinkstock
Abychom co nejvíce rozvíjeli komunikační schopnosti a dovednosti našich dětí, měli bychom:
1. využívat základních prvků komunikace:
Komunikovat tváří v tvář a na stejné úrovni (umožníte tak dítěti lepší oční kontakt, může sledovat ústa mluvčího, což mu pomáhá v odezírání hlásek a upevňování způsobu jejich tvoření).
Mluvit jasně, zřetelně, využívat základní slovní zásobu. Pojmenovávat stručně a jasně, co právě dělám (mohou to být vaše činnosti, předměty kolem vás i to, jak se cítíte. Dítěti tak poskytujeme slova k rozšíření slovní zásoby, ale pomáháme mu též věnovat pozornost tomu, co se děje, aby se naučilo zorientovat v situaci).
Opakovat to, co dítě říká. Pokud dítěti nerozumím, nepoznám, co říká, opakuji to, co slyším. Měním intonaci, hlasitost, tempo... Dávám tak dítěti najevo, že ho slyším a vnímám. Jsem na straně dítěte, jsem s ním v jeho „trápení“. Pokud dítěti rozumím, zopakuji slovo správně po stránce výslovnosti, aby dítě mělo vzor pro nápodobu.
Pochvala, povzbuzení, motivace (dítě chválíme za konkrétní věci: „Já už ti krásně rozumím, ano, je to auto. Povídej dál.“ Pokládáme otázky, které se týkají daného slova, pojmu).
Obsah a forma. To, co říkám, tedy obsah, musí být v souladu s tím, jakým způsobem to říkám (s jakou intonací, dynamikou). Děti do 6 let nerozumějí ironii.
Přijímání a rozšiřování iniciativ dítěte. Každý se nejlépe učí to, co ho baví. Pokud iniciativu dítěte zaznamenáte, snažte se pracovat s ní, a ne vymýšlet svoji vlastní.
2. vyvíjet aktivity, které vedou k rozvoji komunikačních dovedností:
Říkat si s dětmi různá říkadla doplněná hrou na tělo – tleskáním, plácáním, dupáním. Zajímavá jsou pro děti i rytmická říkadla obsahující citoslovce.
„Kovej, kovej kováříčku (tlučeme pěstičkou do chodidla na noze), okovej mi mou nožičku (tlučeme druhou pěstičkou do druhé nohy), okovej mi obě (plácáme se do stehen), zaplatím já tobě.“ (tleskáme)
Zpívat jednoduché písničky s pohybem – „Až já budu velká (dítě zvedá ruce až nad hlavu), bude ze mě selka, (ruce do boku), přijďte k nám (ukazujeme směrem k nám), já vám dám plný krajáč mléka.“
Zpívat melodii jednoduché písničky na některé slabiky, např., dadada, nanana atd.
Vyprávět si nad obrázky – co tam je, kde to je, jak to vypadá... atd. Pokud dítě neví, co by řeklo, dáváme mu vždycky možnosti: „Je to slon, nebo dům?“
Děti získávají v tomto období velkou slovní zásobu. Většinou je obsáhlejší pasivní slovní zásoba - slova, kterým dítě rozumí, ale samo je nepoužívá, a ne vždy si na ně dokáže vzpomenout a vybavit si jejich správné znění. Tím, že dáme dítěti na výběr ze dvou možností, mu slovo připomeneme a tak posilujeme mimovyjadřovací schopnosti i jeho sebevědomí. Necháváme dítě na obrázcích vyhledat to, co říkáme, a pak onu konkrétní věc ukázat a mluvit o ní.
Výše popsané metody vyžadují čas, který je nutné dětem věnovat. Zkuste si na tyto činnosti vyhradit alespoň několik minut denně. Jejich pokroky vám budou sladkou odměnou za vaši trpělivost a ochotu.
Časopis Uzlíček duben 2010
