Rozhovor: Ženy, které mají srdce

Odpovídaly:

Ing. Zuzana Baudyšová (ZB) – založila v roce 1993 Nadaci Naše dítě, která dodnes pomáhá týraným a opuštěným dětem, handicapovaným dětem i sociálně slabým rodinám. Za svůj největší projekt považuje Linku bezpečí, kterou založila a 10 let za ní v plné šíři odpovídala. Byla vdaná za astrologa a bývalého politika Antonína Baudyše. Má dva syny a čtyři vnoučata.

Mgr. Irena Dušková (ID) se stala v roce 1995 ředitelkou Občanské sdružení DS Akord. Jedná se o denní stacionář na Praze 2, do kterého denně docházejí desítky postižených klientů ve věku od 3 do 26 let s těžkými vadami. Její obětavá práce pak dává možnost jejich opatrovníkům docházet do zaměstnání a nabírat další síly pro náročnou domácí péči. Má dceru a syna.

Dámy, pomoci druhým se věnujete už 17, resp. 15 let. Jaká je současná situace nadací a občanských sdružení?

ZB: Činnost nadací a občanských sdružení v naší zemi je ohrožená – to je fakt. Finanční zdroje se pomalu, ale jistě ztenčují. A to i přesto, že se na organizace, jako je Naše dítě nebo denní stacionář Akord obrací stále více a více klientů! Např. Akord paní Duškové se snaží dávat matkám postižených dětí prostor, aby bylo o jejich děti postaráno a mohly si přivydělat nějakou tu korunu. O dítě se jim přes den v Akordu kvalifikovaně postarají. Co se stane, když podobné organizace nebudou existovat? Matky se rázem ocitnou na hraně hmotné životaschopnosti a zůstanou na okraji společnosti.

ID: Denní stacionář Akord je nestátní nezisková organizace, která žije z dotací a darů. V minulých letech nám velkou část provozu financoval magistrát, pro letošní rok se změnil systém rozdělování dotací. Dotace nám byly sníženy o polovinu, na provoz do konce roku nám to bohužel nestačí. Ale já přeci jen tak nezahodím 15 let práce! Přišlo by mi to i nefér vůči těm, kteří do organizace za ta léta vložili velké množství peněz, včetně Nadace Naše dítě. Vždycky jsem byla tvrdohlavá, a tak jsem se zařekla, že vydržím v jednáních a Akord nezavřu. Vlastně ani sami rodiče dětí, které sem docházejí, o problému nic netuší. Jak už řekla paní Baudyšová, nadace i občanská sdružení jsou ve velkém ohrožení.

Žádostí o pomoc tedy radikálně přibývá?

ZB: Nadace Naše dítě se snaží pomáhat potřebným, ale je nutné si uvědomit, že naše finanční zdroje jsou limitované. Zatímco žadatelů o podporu stále přibývá, firemních donátorů úměrně ubývá… V poslední době přibývají hodně žádosti o pomoc dětem ze sociálně slabých rodin. Právě dnes jsem četla tři smutné prosby o pomoc pro děti, které by chtěly na letní tábor, ale rodiče nemají finanční prostředky. Děti jsou celý týden ve městě a rodiče, matky samoživitelky, nebo rodiče nezaměstnaní si nemohou dovolit ani ten nejlevnější pobyt na venkově. Pak jim nepomozte…

Jak získáváte peníze na fungování?

ZB: Jsme plně závislí na firemních zdrojích a finančních darech od laskavých lidí, kteří nám věří a zcela anonymně peníze zašlou. Co se týče Nadace Naše dítě, využíváme pouze nestátních zdrojů, protože ty státní podle zákona přijmout nemůžeme. České zákony v tomto pokulhávají za těmi evropskými – dotace od Evropské unie totiž přijmout můžeme.

ID: Český stát se o problematiku nestátních organizací příliš nezajímá. Nová vláda sice slibuje vyšší platy učitelům, ale nikdo se nezajímá o to, kolik dostávají lidé, kteří denně pracují s takto postiženými lidmi. Např. moji zaměstnanci dostávají průměrně 12 000 korun! Lidé, kteří se starají o druhé – nejen o postižené, ale i starší občany, jsou i přes svou obětavost sociálně stejně na okraji společnosti. Starých lidí přibývá a velmi brzy se o ně nebude mít kdo starat. Postará se pak stát? Nebo bude spoléhat na morálku a dobré srdce? Nikdo se tím zabývat nechce, protože je to Pandořina skříňka. A do té, když se vrtne, tak vylezou všechny problémy ven.

ZB: Já bych řekla, že obecně problematika handicapovaných, týraných či opuštěných dětí je opomíjena i proto, že tyto děti nikde nekřičí, nepíšou stížnosti, neklepou na dveře úřadu, nežádají o pomoc. O těchto dětech se příliš neví a jsou stále na okraji zájmu společnosti.

A proč si myslíte, že tomu tak je?

ZB: V minulém režimu se dělalo prakticky všechno pro to, aby handicapovaní nebyli vidět. Byli většinou v ústavech. O týrání dětí se nehovořilo vůbec, to se zase neslučovalo se socialistickou morálkou.

ID: Mám pocit, že důležitou roli hrají i dávky, které by měli dostat ti, kteří se o postižené starají. Stát raději řekne „Pomozte si sami!“ a neřeší to.

ZB: Dost zajímavé je i to, jak se vlastně u nás přidělují matkám handicapovaným dětem finanční příspěvky na pořízení nutných pomůcek pro postižené děti ať už je to vozík, naslouchadla, osobní asistent a další potřebné pomůcky… O částce rozhoduje kompetentní státní pracovník. Nikde ale není přesně psáno, jakým procentem má přispět. Nechci říct, že rozhodne podle toho, jak se mu maminka líbí, to bych si nedovolila. Jeden okres ale přispívá na stejnou pomůcku stejně postiženému dítěti jinou částkou, než druhý.

ID: Problém je i v tom, kdo hodnotí stupeň postižení klienta. Úředník se totiž v dané problematice příliš nevyzná. Záleží pak na posudkovém lékaři, který dítě třeba nikdy předtím neviděl. Existuje i formulář, kde je otázka „Umí vzít lžíci do ruky?“ A ta maminka, která se snaží, aby dítě ukázalo, že je životaschopné, řekne ano. Ale o to pak dostane méně financí – protože neřekne, že se samo nenají a že ho musí krmit.

A další úskalí současného systému?

ID: Přibývá také více případů zanedbaných dětí a dětí odebraných z ekonomických důvodů. To je hodně smutné. Spousta rodičů je nucena dát dítě do ústavu, protože vědí, že by se o něj nedokázali postarat, někteří se o to ani nesnaží! Jsou často nezaměstnaní, zadlužení a v začarovaném kruhu…

ZB: Místo, aby se rodině pomohlo, tak se dítě ze sociálně slabé rodiny odebere a dá do ústavu. Zrovna v těchto dnech jedu k Ústavnímu soudu k případu, kde je naše nadace kolizním opatrovníkem. Holčička byla odebrána matce třetí den po porodu. Holčička byla plně kojená. Přišli dva policisté a sociální pracovnice a třídenní dítě vzali matce a odvezli do kojeneckého ústavu. Holčička je tam doteď .

A důvod?

Matka žila v nevhodných bytových podmínkách. Přestože mohla a může bydlet u svých rodičů v třípokojovém bytě první kategorie, nikdo nebyl schopen říct, proč bylo dítě odebráno, event. matce nabídnout pomoc. Rodiče dokonce písemně prohlásili a potvrdili, že u nich dcera s vnučkou může bydlet. Rovněž matka dítěte odmítla pomoc nadace s tím, že bude bydlet s holčičkou u svých rodičů. Teď je holčičce 14 měsíců a pořád je v ústavním zařízení. Vztah mezi dítětem a matkou je v pořádku, reagují na sebe velice hezky. Sama jsem se o tom přesvědčila při osobní návštěvě. Je smutné, že místo podání pomocné ruky bylo dítě odebráno. Co na to říct víc?

Co je takovou velkou časovanou bombou, která teprve ve společnosti vybouchne?

ZB: Abych řekla pravdu, těch je celá řada. Jednou z nich je fakt, že se rodí stále více postižených dětí s vrozenými vadami. Když jsem viděla při návštěvě neonatologického oddělení ta malá téměř kilová miminka, bylo mi moc smutno. Vybavení nemocnic pro péči o ně není dostatečné. Např. díky naší nadaci a pomoci společnosti Rossmann bude vybaveno jedno novorozenecké oddělení nemocnice laserem, který odstraní vrozenou vadu sítnice nově narozených postižených miminek. Když se v dnešní době narodí zcela zdravé dítě, je to zázrak. Děti se rodí stále více s poruchami čtení, psaní… Jsou to děti, které si žádají stále více péče. Velká část společnosti prahne po hmotě a penězích, na skutečnou lásku a péči o děti nemá čas. Byla bych velmi ráda, kdyby se tento hodnotový žebříček rodičů změnil i ve prospěch dětí.

K tomu se ještě přidává zanedbání prvotní péče o handicapovaná miminka?

ID: Přesně tak. Všeobecné informace o různých vrozených vadách stále není rozšířená. Čím rychleji se na vadu přijde a začnete se jí věnovat, tím lépe pro dítě. Pak má větší šanci na lepší a kvalitnější život. Je dobře, že je internet, kde si rodič potřebné informace najde. Ale ne všichni internet mají a ne všichni si tam potřebné rady umí najít.

Nadace často pořádají kampaně i kurzy pro rodiče!

ZB: Nadace Naše dítě už má za sebou několik kampaní proti týrání dětí a fyzickým trestům. Na zákaz fyzických trestů nejsou české rodiny zatím zdaleka připraveny. Každý rodič si chce rozhodovat o způsobu výchovy sám. Bohužel to, že něco dělá špatně, vlastně ani nechce slyšet! Hledali jsme cestu, jak lidem ukázat, že bití dětí není správné. Začali jsme pořádat kurzy pozitivního rodičovství se snahou ukázat jinou cestu výchovy bez fyzických trestů. Ne každý, kdo se narodí, umí být dobrým rodičem. Jsou kurzy pro těhotné, gymnastiky na míčích, vaření, ale správná výchova dětí zatím dost chyběla.

ID: Mladý člověk je nějakým způsoben sám vychováván. A když dospěje, neumí nic jiného, než vychovávat své děti stejně, jak tomu bylo u něj. Aby to změnil, musel by úplně změnit své myšlení. Spousta lidí zažila autoritativní výchovu i s násilím. Matky 21. století si musí uvědomit, že dítě potřebuje především ochranu, ne tresty.

Na semináře chodí sami rodiče?

ZB: Semináře navštěvuje laická i odborná veřejnost, rodiče, kterým problematika výchovy dětí není lhostejná… V říjnu budou pokračovat, termín bude na webu nadace (www.nasedite.cz).

ID: …někdy ale dorazí celá rodina i se svými dětmi. O tyto kurzy je velký zájem!

ZB: Pokud děti nezažijí nic jiného než ponižování, urážky, týrání, budou se stejně chovat i při výchově svých dětí.

ID: Přijde stresová situace a zareagujete přesně tak, jak to znáte z dětství. Vy ale musíte říct stop, tohle já dělat nechci, tohle je špatně! A dítěti se třeba za to i omluvit. Pravdou je, že lidé, kteří týrají děti, na tyto semináře nechodí. Ti si ani nedokážou přiznat, že by dělali nějakou chybu! Pamatuju si, jak jsem onehdy zakřičela na maminku na ulici, která bila své dítě. Nevěděla jsem, jak zareaguje ona nebo co jí řeknu dál, ale prostě jsem to udělala. Zakřičela jsem, ona přestala a třeba si i uvědomila, že dělá chybu. Pak to možná mělo smysl.

Moje známá trestala své děti slovy „a už tě nemám ráda!“

ZB: To je špatně. Za každých okolností! Dítě musí vědět, že v rodiči má vždy oporu a že je bezmezně milováno. Výchova ale musí mít dané i jasné limity, kterým dítě rozumí.

Jak moc se za dobu, kdy takto pomáháte druhým, změnily vaše vize?

ZB: My jsme především nadace pro ochranu dětí, poslání a strategii si vlastně průběžně tvoříme v souladu s naším nadačním statutem. Nejdřív jsme budovali a vytvářeli zázemí Linky bezpečí, na jejíž založení jsem hodně pyšná a která mě, doufám, přežije. Po deseti letech jsme rozšířili své aktivity o další směry pomoci ohroženým dětem. Ochrana dětí je jako skládanka z jednotlivých puzzlí a je jich neskutečně mnoho. I přes velké pracovní nasazení přináší výsledky práce velkou radost.

ID: U nás se ta vize nezměnila. Od začátku jsme chtěli pomáhat handicapovaným lidem a poskytovat jim kvalitní péči. To děláme doteď. Nicméně bych ráda zdůraznila, že rozsah, v jakém se věnuje paní Baudyšová jednotlivým případům a kolika lidem už pomohla, je naprosto ojedinělý a já ji velmi obdivuji.

Když byste se samy sebe měly na závěr zeptat, proč to všechno děláte. Proč tedy?

ZB: Já jsem vystudovala ekonomii. Kdybych se podruhé narodila, tak bych raději absolvovala právní vzdělání. To mi přijde pro ochranu dětí praktičtější. Mojí životní cestou je pomoc těm, kteří se sami neubrání – dětem. Dává mi to vedle mých synů a vnoučat smysl života a naplnění. A jestli se podaří na mé profesní cestě ještě více ochranu dětí posunout dopředu, budu spokojená a šťastná. Můj život bude zcela naplněn…

ID: Já jsem nad tím dlouho přemýšlela. Paradoxem je, že jsem tuhle práci nikdy nechtěla dělat. Byla jsem učitelka z mateřské školy, učila jsem na odborné škole, studovala speciální pedagogiku a andragogiku. Přesto mě sem osud zavál a já ho přijala s veškerou pokorou. Energie mi ještě zbývá a to i přesto, že tlak, jaký zažíváme, by jen málokdo vydržel. Nemám ani moc času nad tím uvažovat. Prací žiju, je to pro mě druhá rodina.

ZB: Souhlasím, je to pro nás úplně stejně důležité jako rodina. Jen mi dovolte ještě dodatek. Nadace Naše dítě uděluje každý rok ocenění lidem, kteří pro děti odvedli kus práce. Ocenění Zlaté srdce od nás dostala před dvěma lety právě Mgr. Irena Dušková a jsem si jistá, že si ho za svou obětavou práci pro ostatní zasloužila.