Sestra roku 2019: První den v práci jsem brečela

Tak loajální zaměstnankyně, jakou je vrchní zdravotní sestra Ivana Trnková, se jen tak nevidí. Ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady pracuje od roku 1986. Vystřídala řadu oddělení a v současnosti se věnuje především managementu jako vrchní sestra na Klinice anesteziologie a resuscitace.

Říká o sobě, že má dospělého syna, nedospělého partnera, milovanou rodinu a pár přátel, kteří jsou pro ni nesmírně důležití. Ráda cestuje a věnuje se józe. A také miluje svou práci. Za své aktivity nad rámec zaměstnání získala loni ocenění Sestra roku.

Jak jste se dostala ke své profesi?

Co si pamatuju, tak jsem chtěla být vždy sestřičkou. Už jako malá jsem velmi často nutila dědu být pacientem, obvazovala jsem mu nohy, ruce, oči. Jeho zdravotní stav často vyžadoval píchání injekcí a měření teploty. Vzpomínám, jak trpělivě držel a sdílel se mnou svoje nové a nové zdravotní potíže.

Tak jsem vystudovala střední zdravotnickou školu, obor dětská sestra, a poté jsem si doplnila specializaci v intenzivní péči. Hned po škole jsem nastoupila do vinohradské nemocnice.

Vzpomenete si na svůj první pracovní den?

Ano. Mám s ním spojený možná jeden z nejvýraznějších pracovních zážitků vůbec. Hned po nástupu nás odvedli na jednotku intenzivní péče. Byla jsem přidělena k sestřičce, která se starala o pacienta s 80 procenty popálenin na těle. Velmi detailně si pamatuju průběh první ranní služby: pozorovala jsem starší kolegyni, jak pečuje o člověka, který umíral.

To muselo být hodně psychicky náročné...

Nikdo nás na takové věci ve škole nepřipravoval, setkání s utrpením a smrtí bylo opravdu těžké a pro nás v 19 letech těžko pochopitelné. S kamarádkou jsme plakaly ve skladišti a utvrzovaly se, že na toto oddělení již nikdy nepřijdeme. Nakonec jsem na popáleninách zůstala deset let a dodnes mám k tomuto oboru velmi blízko.

Někdy to bylo opravdu těžké. Setkala jsem se s pacienty s velmi vážnými úrazy, které je většinou limitují na celý život. Ošetřovala jsem těžce popálené děti – to bylo asi nehorší. Zejména v době, kdy máte svoje děti, je těžké najít hranici mezi soucítěním a nezdravou, sebepoškozující zátěží, která vám dokáže zkomplikovat život.

Co všechno musí sestra v nemocnici zvládnout? 

Naše práce obnáší velmi široké spektrum činností souvisejících s její odborností a mnohdy vysokou specializací. Jsou to ale i činnosti v těch nejzákladnějších oblastech starosti o nemocného. To znamená péči a zajištění psychických potřeb nejen pacientů, ale i jejich nejbližších. Musíte mít soucit a pochopení pro ty, kteří ho potřebují. Obnáší to také setkání s utrpením, se smrtí, s rozhodováním pod časovým tlakem, také spoustu organizačních a manažerských činností, které jdou ruku v ruce s chodem oddělení, ambulancí, operačních sálů… Je nutné zvládat komunikační management napříč celým zdravotnickým týmem, práci na směny, v noci, o víkendech a svátcích a také nezbytné další vzdělávání, bez kterého nelze být dobrou sestrou.

Jsou na různých odděleních na sestry rozdílné nároky?

Samozřejmě. Každý obor má dnes svoji úzkou specializaci a požadavky. Nicméně jedno by měly mít sestry společné – jejich povolání patří do pomáhajících profesí, takže zájem pomáhat druhým, soucítit s nimi, být jim v nemoci oporou a partnerem by měl být základ. Dobrá sestra je pro nemocného velmi důležitá.

Sestry v nemocnicích ale často působí spíš vyhořele...

Asi není žádné tajemství, že chybí personál. Sesterské povolání je náročné a dnešní mladí lidé mají tak velké možnosti. Sester není nedostatek jen u nás, ale i v jiných zemích. Musíme se s tím naučit pracovat.

Co se s tím dá podle vás dělat?

Vychovávat nové kolegyně, vkládat do nich nejen informace, ale i lásku a hrdost na naši profesi – je to běh na dlouhou trať. Důležité je také vytvářet motivační prostředí, a to nejen po stránce finanční, ale i po stránce péče a podpory, která je v naší profesi důležitá. Ale chybějí i sanitáři, ošetřovatelé… Ani ten nejšikovnější chirurg se neobejde bez svého týmu. Práce v nemocnici je týmová práce, kde má každý svoji nezastupitelnou úlohu.

Co vás během kariéry nejvíce naplňovalo?

Jednoznačně práce u pacientů a ta mi také v mé nynější pozici velmi chybí. I když se snažím být na odděleních co nejvíce, již nejsem v přímém kontaktu s pacienty. Když vykonáváte pomáhající profesi přímo s pacienty nebo s klienty, máte velmi často přímou zpětnou vazbu, která vám dává smysl a radost z práce.

Čím se v současnosti zabýváte?

Moje základní činnost je funkce vrchní sestry. Velmi jednoduše se dá říci, že mým hlavním úkolem je zajišťovat kolegům v přímé péči co nejlepší podmínky pro jejich práci. Vypadá to jednoduše, ale je za tím spousta zdánlivě „neviditelné“ práce...

To si myslím. Navíc se podílíte na mnoha projektech nad rámec své práce...

Ano, snažím se různými způsoby předávat zkušenosti mladším kolegyním a studentům. Spolupracuju například na výuce studentek 3. LF UK magisterského i bakalářského programu se zaměřením na intenzivní péči. Je radost vidět studenty, jak jsou zapálení, jak je vše zajímá, jak jsou chytří. Pevně doufám, že svého studia využijí ve své profesi a budou pečovat o kriticky nemocné.

Věnujete se i psychické pomoci pacientům...

Ano, už třetím rokem pracuju jako intervent a peer (profesní podporující kolega) v rámci psychosociální intervenční služby ve FNKV. Snažíme se podporovat blízké a příbuzné pacientů, kteří jsou často konfrontováni s těžkou životní situací, která souvisí s úrazem, nemocí či úmrtím jejich blízkého. Snažíme se také kolegiálně podporovat zdravotníky, kteří procházejí či prošli nějakou zatěžující situací, s kterou si nevědí rady či která je trápí. Může to být nějaká tragická událost související s jejich povoláním nebo s osobním životem, ale i běžně nahromaděná zátěž, kterou práce ve zdravotnictví přináší.

Není toho na vás už někdy příliš?

Toto všechno jsou činnosti, které mě naplňují, dávají mi smysl a dělám je s láskou. Nevybavuju si, že bych někdy měla nějakou výraznou krizi. Určitě jsem prožila několik momentů, kdy jsem si říkala, jestli to mám zapotřebí, ale vždy ta naštvanost, lítost přešla. Myslím, že jsem si doposud vždy na své práci našla něco dobrého, prospěšného, co mě baví a naplňuje.

Díky všem svým aktivitám jste loni získala ocenění Sestra roku. Co to pro vás znamená?

Myslím, že každé důstojné ocenění sesterské práce je důležitý faktor k získávání prestiže našeho povolání. A soutěž Sestra roku je právě takovou akcí. Mně konkrétně toto ocenění přineslo několik upřímných a osobních gratulací, které pro mě hodně znamenají.

Také znáte nějakou inspirativní zdravotní sestřičku, která by si za svou práci zasloužila ocenění? Do konce ledna ji můžete přihlásit do letošního ročníku soutěže Sestra roku.