Olga Menzelová: všichni tatínci mých dětí potlačili svá ega ve prospěch rodiny

S Olgou Menzelovou (44) jsme se chtěly vidět a povídat si naživo. Ale v době, kdy jdete z jedné karantény do druhé, zvlášť máte-li děti školou povinné, se to ukázalo nereálné. Nakonec to klaplo on-line.

V roce 2004 se stala tou, které oscarový režisér a vyhlášený starý mládenec Jiří Menzel (†82) řekl své ano. Nebyla jeho oddanou fanynkou, nýbrž ženou, která mu imponovala vlastními názory. A veřejnost se (často marně) snažila pochopit, jaký vztah to vlastně mají. Otcem nejstarší Olžiny dcery Anny Karolíny je totiž kameraman Jaroslav Brabec (67), otcem dcery Evy Marie Jiří Menzel a syna Alberta má Olga s egyptologem Miroslavem Bártou (52).

Jak se vyrovnala se smrtí milovaného muže a jak její osobní a pracovní život ovlivnila pandemie?

Jak se máte, co vám v poslední době dělá radost a co spíš přidělává starosti? 

Děkuji za optání. Jsem zdravá a moje rodina též, takže se mám dobře. Raduji se z drobností každého dne, nebo se o to alespoň snažím. A i to špatné se snažím otočit v dobré. To mě učil Jirka: „Always look on the bright side of life.“

Kvůli pandemii a neustálým karanténám se nám nepodařilo sejít osobně. Jak současná situace ovlivňuje vás osobně, vaši práci? 

Ta situace, která se týká nás všech, je unavující. Pro všechny. Roušky, karantény, děti doma na on-line výuce atd. Život se nám změnil z týdne na týden. Mohli jsme všechno a za pár dní jsme se báli jít i do parku. Je to zkouška fyzických i psychických sil. A obnažily se i skutečné charaktery lidí. Ty vždycky poznáte v nějaké těžkosti.

Jste trojnásobná matka, co vám pomáhá, aby rodina fungovala? 

Jsme spolu všichni jako rodina rádi a k tomu našemu bytí nepotřebujeme ještě jiné lidi, kamarády, aby nám to fungovalo. Žijeme ve vzájemném respektu a rozhodně u nás nechybí legrace. Humor, smysl pro sebeironii a smích považuji za jeden z nejdůležitějších atributů lidského života.

Jaká jste matka? 

Děti učím láskou a příkladem. Jaká jsem matka? To byste se musela zeptat jich, ale snažím se být autoritou a kamarádkou zároveň. A snadné to rozhodně není. Člověk si může o výchově dětí cokoliv přečíst a nastudovat, ale až osobní zkušenost ukáže realitu.

Měla jste někdy klasickou mateřskou dovolenou? 

Že bych byla tři roky doma s dítětem a nepracovala? To opravdu ne, a ani si to moc nedovedu představit. Mě moje práce baví a vždycky jsem ji uměla skloubit s péčí o dítě. Ale je to také tím, že jsem OSVČ, tedy pánem svého času. Nevadí mi pracovat v noci, o víkendech, zkrátka kdykoliv, kdy to moje práce vyžaduje. Ale zase se nemusím ptát na svolení, když chci s dětmi někam odjet.

Jak o sebe pečujete? 

Vyznávám princip kalokagathia: duše a tělo musí být v harmonii. Takže se snažím pečovat jak o duši, tak o tělo. Dobře vnímám, co jím, co mému tělu svědčí a co ne, snažím se hýbat, protože ta tělesná schránka musí držet pohromadě a to dost dlouho.

Vaříte nebo si raději zajdete do restaurace? 

Vařím a moc ráda. A v dobrých restauracích se nechávám inspirovat. Třináctiletá Anička už také sama vaří, peče a musím říct, že skvěle. Tak mám radost.

Máte oblíbený sport? 

Sport patří k mému životu asi jako vzduch. Jakýkoliv pohyb mě dělá šťastnou. V posledních letech to je jóga, plavání, koloběžky a kola s dětmi, TRX, lyže, běžky.

Máte oblíbenou knihu?

Sedm zákonů Miroslava Bárty o tom, jak se civilizace rodí, rostou a upadají. Je to první kniha, kterou mi někdo věnoval, a že je to člověk, který je mi velmi drahý, je jen něco navíc. Je poměrně útlá a velmi čtivá, tak si myslím, že by si ji měl každý v dnešní době přečíst.

Co film nebo hudba?

Oblíbených filmů mám celou řadu. Miluji staré americké filmy, filmovou klasiku mě učil znát Jirka. Snad za všechny mohu jmenovat třeba filmy Woodyho Allena.

Co se týče hudby, tam je šíře poměrně velká. Mám ráda klasickou hudbu. Viděla jsem opery na mnoha místech ve světě. Moje oblíbená síň je Elbphilharmonie. Zažila jsem výjimečné koncerty violoncellisty Yo-Yo My a v Praze jsem naposled navštívila úžasný koncert, který byl poctou Ástoru Piazollovi.

Veřejnost vás poznala jako manželku oscarového režiséra Jiřího Menzela, později byl vaším partnerem kameraman a režisér Jaroslav Brabec a nyní egyptolog Miroslav Bárta. Mají něco společného?

Vážím si vzdělaných mužů se smyslem pro humor a s určitým nadhledem. A mužů, kteří jsou takzvaně do nepohody. Ale to se netýká jen mužů, ale obecně lidí, kteří mi konvenují.

Váš rodinný model není typický, každé z vašich tří dětí má svého tatínka, ale fungujete harmonicky a všichni dohromady. Jaká k tomu vedla cesta? 

Zpočátku to nebylo snadné, ale všichni tatínci mých dětí potlačili svá ega a povýšili zájmy dětí nad ty svoje, protože děti potřebují harmonii vztahů a pohodu. Takového nadhledu jsou schopni jen moudří muži, kteří si nekazí život malichernostmi.

Jak jste se poznala s Jiřím Menzelem a kdy jste věděla, že si ho chcete vzít? 

Jirku jsem poznala, když mi bylo 20 let. Náš první kontakt byl pracovní a ještě dlouho trvalo, než došlo k bližšímu kontaktu.

A svatba? To byl takový happening během naší cesty Thajskem. Krásná, veselá, bez zbytečných okázalostí. Brali jsme to oba spíš jako legraci, ale po letech jsme byli rádi, že jsme i papírově svoji. Závazek „být při sobě v dobrém i ve zlém“ jsme naplnili beze zbytku.

Co se o Jiřím Menzelovi málo ví? Jaký byl váš Jiří Menzel? 

Hlavním spojovatelem našeho vztahu byl stejný smysl pro humor. A byli jsme spolu moc rádi. I po letech jsme chodili na rande. My jsme nikdy na náš vztah nerezignovali a byli jsme si vědomi toho, že vztah je moře práce a nic nejde samo od sebe.

Který jeho film máte nejraději? 

Postřižiny. Film o manželské lásce. Která existuje. Když si Jirka zlomil na bruslích nohu, také jsem ho nosila na zádech, jako Francin Maryšku. A měli jsme z toho děsnou psinu. Jen Jirka se trochu bál, že ho pustím…

Nedávno jste přiznala, že až pár měsíců po smrti vašeho muže to na vás padlo a litujete, že jste si neřekla o odbornou pomoc… Jak se cítíte nyní? 

Člověk, který prožije takto psychicky náročnou situaci, se s ní možná dobře vyrovná rozumem, ale emočně trvá. Mě to doběhlo několikrát po Jirkově smrti, vracely se mi poslední momenty jeho odchodu doma, stále jsem přemýšlela, jestli jsem všechno udělala dobře, jestli to nemělo být jinak. Každý psychiatr vám ale řekne, že zabývat a trápit se něčím, co už nemůžete změnit, je sebedestruktivní.

Plakala jste už od chvíle, kdy váš Jiří zemřel? Ač on by byl proti, protože slzy k vám domů nepatřily?

Mnohokrát, i když Jirka by mě nerad viděl smutnou. Ale slzy jsou úlevné. On ale vždycky říkal, že měl a má krásný a šťastný život. A zejména závěr života s námi bylo něco, o čemu se mu ani nesnilo, a že kdyby to mělo zítra skončit, tak se nic neděje. Smrti se nebál.

Na duben plánujete Festival Jiřího Menzela, na co se můžeme těšit?

Jsem velmi vděčná Divadlu Bez zábradlí, že přišlo s myšlenkou uspořádat festival věnovaný Jirkovi. Hraje se tam nejvíce jeho her a festival se bude konat ku příležitosti jeho nedožitých 84. narozenin. Diváci budou moci letos mezi 23. a 28. dubnem shlédnout všechny hry, které tam Jirka režíroval. Promítneme dokumenty, jeho filmy, plánujeme diskuse s diváky a přivítáme vzácnou návštěvu z Maďarska, Jánose Bána neboli Otíka z Vesničky mé střediskové.

Na zahajovacím večeru představíte Nadační fond Jiřího Menzela. Jaké oblasti pomoci se bude věnovat?

Rozhodla jsem se shánět finanční prostředky pro umělce, kteří se dostanou do podobně zdravotně složité situace, jako byl Jirka. Měli by mít možnost dožít konec života důstojně a třeba v domácím prostředí, tak jako jsem to umožnila Jirkovi.

Rozsah působení nadačního fondu bude ale širší: podpora začínajících umělců a jejich projektů, pořádání seminářů a přednášek a aktivity spojené s šířením jména Jiřího Menzela.

Součástí bude také vernisáž výstavy „Rozmarné cesty Jiřího Menzela“, která nikde jinde zatím nebyla k vidění. Prozradíte nám o ní něco víc?

K Jirkovým 75. narozeninám jsme mu s mojí společností Medialogue připravili překvapení v podobě výstavy „Rozmarná léta Jiřího Menzela“, což je i název Jirkových pamětí. Objeli jsme s ní mnoho míst České republiky i v USA. Během dalších 7 let se ale v jeho životě pracovním i osobním událo mnoho zajímavého, tak na festivalu ukážeme novou verzi.

Vy sama se věnujete výstavám na klíč, produkci a eventům. Na čem nyní pracujete?

Obecně je situace v kultuře nelehká, pandemie trvá déle, než si asi mnozí mysleli. A kultura je v takových chvílích vnímána jako zbytná. Velkou výhodou je nyní to, že výstavy, které organizuji, jsou pod širým nebem v otevřeném prostotu. Z legrace říkám, že dělám výstavy anticovidové. V roce 2019 jsme s Mirkem uvedli výstavu Voda a civilizace, která putovala po 17 českých městech a s velkým úspěchem. Navázali jsme výstavou Energie a civilizace, která je rovněž putovní. Obě by měly být letos prezentovány v Bruselu a jedná se o instalaci v Izraeli. Pracujeme se na třetí s pracovním názvem Civilizace a recyklace.

Lidé mají na výstavách celý den a zdarma přístup k zajímavým informacím a krásným fotkám. Spolupracujeme se zahraničními univerzitami a institucemi, výstavy nemají lokální charakter. A témata se týkají každého z nás a hlavně našich dětí. Jak kvalitně budou moci žít svoje životy, zda bude dost čisté pitné vody, levné energie a čisté životní prostředí. Nebo to bude jen přežívání a boj o místo na Zemi, kterou jsme na mnoha místech nevratně zničili.

Kteří slavní podlehli covid-19?