Češi nejsou ultra xenofobní, chtějí pomáhat, jen mají strach, míní Šimon Pánek z Člověka v tísni

Sejít se nebylo snadné. Ochota Šimonu Pánkovi sice nechybí, ale čas ano. Kvůli válce na Ukrajině je nyní v jednom kole. Protože jestli se někdo opravdu vyzná v tom, jak k lidem v obklíčených a ostřelovaných městech dostat alespoň základní pomoc nebo jak se postarat o ty, co před válkou prchli, je to on. Přesto jsme se sešli a povídali si o válce, o Ukrajině a Ukrajincích, ale i o tom, jak pyšný je na Čechy. Kdo jiný by měl být naším březnovým mužem měsíce, než právě on.

Válka na Ukrajině není ani zdaleka prvním či jediným válečným konfliktem, kde se Člověk v tísni angažuje. Ale přeci jen, je tahle válka pro vás osobně něčím jiná?

V něčem je určitě jiná. A to tou velikostí, politickým rozměrem, který má. Je to útok Ruska na v podstatě sousedskou zemi, nebo já to alespoň tak cítím, že Ukrajina je sousedská země, byť formálně to tak úplně není.

Takže primárně jde o geografickou blízkost?

Ano, ale i politicky je to pro střední Evropu úplně jiná válka než třeba válka v Afghánistánu. Ale jinak samotný válečný konflikt se v mnohém podobá jiným válkám. Velké uprchlické vlny, problematická logistika, jak tam dostat pomoc, jak se zorientovat v informacích a tak dále. V tom zas tak rozdílná není.

Často se zmiňuje i to, že minimálně pro východní Evropu je tahle válka jiná i společnou historickou zkušeností s ruskými okupanty. Souhlasíte s tím?

Zkušenost Ruska jako velké hrozby a přímo zkušenost se Sovětským svazem je tady jasná. Zatímco třeba pro Španěly je to vzdálená část Evropy, pro nás to je vedle. Zkušenost naší země jednoznačně přispívá k vlně solidarity, k velmi aktivní pozici vlády a tak dále.

Zmiňujete vlnu solidarity a nevídanou ochotu Čechů Ukrajině pomoct. To si také vysvětlujete blízkostí a hmatatelností konfliktu?

Také, ale je tu ještě jedna věc. Myslím, že každý z nás zná alespoň jednoho Ukrajince či Ukrajinku, každý se za posledních dvacet či pětadvacet let s Ukrajinci setkal. Ví, že jsou to pracovití lidé, kteří sem jezdí vydělat něco pro sebe a svou rodinu. Jsou nám blízcí, vždyť děkuji se ukrajinsky řekne ďakujem. Navíc jsou ve válce, která je pro nás čitelná. Třeba oproti válce v Iráku nebo v Sýrii, kde je pro většinu nejasné, kdo je kdo, kdo za to může, co je to za lidi, ze které části země přichází. Tady je to jasné. Obrovská armáda vtrhla na území cizího státu, muži bojují, ženy, děti a staří lidé utíkají. Takže skladba lidí, místo, odkud utíkají, důvod, jaký mají, vše jasně chápeme. A za těmi finančními příspěvky se skrývá vzkaz „Jsem proti válce“, „Jsem proti agresi Putina na Ukrajinu“.

Kolik se už vlastně na Ukrajinu podařilo vybrat peněz?

Lidé a firmy, od menších až po ty obrovské, nám do této chvíle svěřili dohromady 1,6 miliardy korun. Jenom Člověku v tísni. To je absolutně fenomenální. Je to pro nás také obrovský závazek dobře svěřené peníze použít a co nejvíce za ně pomoci.

Takže je to rekord Člověka v tísni?

Je to největší částka, co jsme kdy vybrali, a jak jsem řekl, je to závazek, který si uvědomujeme. Ale zároveň to není úplně mimo finanční rámce, v nichž se pohybujeme. Třeba naše mise v Sýrii má poslední dva tři roky roční rozpočet, který se blíží miliardě korun. Takže to není něco, co by nás úplně zahltilo a neuměli bychom s tím pracovat.

Jsou to peníze na pomoc Ukrajině, ale můžete být trochu konkrétnější? Na co přesně je využíváte?

Začnu přímo Ukrajinou a pomocí tam. Jsme tam sedm let, takže jsme tam měli skoro sto zaměstnanců, když vypukla válka. Část z nich zůstala na východě a teď se přímo stará o distribuci pomoci, rozváží potravinovou pomoc a hygienické potřeby v oblastech bojů, v podstatě od Charkova až po jižní část doněcké oblasti, kam se dá dojet. Do Mariupolu se nám bohužel projet nepodařilo, ale třeba dva kamiony projely do města Sumy na severu Ukrajiny, které je také obklíčeno. Posíláme i vlaky do Kyjeva a kyjevské oblasti. A na západě Ukrajiny ve Lvově sídlí naše operační středisko, které už má skoro padesát lidí.

Jak tam vypadá ta pomoc?

Tam je hlavní, aby zvládli příliv vnitřních uprchlíků, to znamená vybavování kolektivních center, hotelů, turistických základen věcmi, jako jsou matrace nebo spací potřeby. A doufáme, že zahájíme spolu s dalšími dvěma velkými organizacemi distribuci finanční podpory uprchlíkům na západě Ukrajiny. To je způsob, který je nejrychlejší, podporuje přirozené fungování místní ekonomiky, tamních obchodů, je také nejdůstojnější pro lidi. Než aby dostávali pytle s jídlem, tak dostanou možnost koupit si ho v obchodě. Zatím nemůžu mluvit o částkách, ale je to konsorcium čtyř organizací včetně Člověka v tísni, které by mělo být štědře financováno z prostředků od USA. V zásadě ve stovkách milionů dolarů, tak, aby to pomohlo teď cirka půl milionu vnitřních uprchlíků na západní Ukrajině, kterých ale bude časem určitě víc.

Pomáháte i ale uprchlíkům, kteří Ukrajinu už opustili.

Ano, spolupracujeme na Slovensku s naší sesterskou organizací Človek v ohrození, v Moldavsku máme misi, která dělala rozvojovou práci, ale teď se přeorientovala na pomoc uprchlíkům, v Rumunsku jsme podpořili několik tamních organizací, které se samy snaží pomáhat uprchlíkům, a tady v Česku máme naše programy sociální integrace, které jsou v sedmi krajích včetně Prahy. Kolegové a kolegyně jsou součástí krizových štábů a operačních skupin, které pomáhají v registračních centrech pro uprchlíky, a už teď najímáme spousty nových lidí, vesměs Ukrajinců, abychom mohli obsluhovat help linku +420 770 600 800, která už je i v ukrajinštině. A počítáme s tím, že v rámci podpory uprchlíkům postavíme celý nový pilíř sociální práce v Česku, který byl doteď zaměřen na sociálně slabé a rozšíří se právě o pomoc uprchlíkům.

Říkal jste, že máte svoje lidi přímo i na Ukrajině. Ve Lvově, kde je relativně bezpečněji, ale i na východě, kde bezpečno není ani náhodou. Nemáte o ně strach?

To samozřejmě máme, jsou to naši lidé, i když řada z nich jsou místní, co pro nás pracují už roky, protože my na Ukrajině fungujeme už od roku 2014. Svým způsobem za ně ručíme. Už léta máme pro všechny včetně místních zaměstnanců fungující pojištění světového typu, které kryje právě i takové situace. Abychom se, když se nedej bože něco stane, mohli díky pojištění dobře postarat alespoň o jejich rodiny. Bohužel v naší práci se to čas od času stane, pracujete ve válečných oblastech. Na druhou stranu je to jejich volba, nikdo je nenutí.

A jak to tedy na Ukrajině teď vypadá? Kdo nemá tu zkušenost, nedokáže si představit, jak se dá či nedá v oblasti, kde zuří válka, pohybovat, pracovat, pomáhat.

Stoprocentní bezpečí není nikde. Je jenom velké nebezpečí, menší nebezpečí a relativně malé nebezpečí. Menší je třeba v obydlených částech Lvova, ale i tam raketa může přiletět (rozhovor vznikal v době před víkendovým útokem na Lvov – pozn. red.). Na druhou stranu na východě je pohyb přes kontrolní stanoviště ukrajinské armády v dostřelu ruského dělostřelectva opravdu nebezpečný. Ale tak jako v každém konfliktu, nic neprobíhá neustále. Vždycky jsou nějaké pauzy v bojích a v ostřelování, místní to tam znají, musí se orientovat podle toho, co se zrovna děje, jak ten den vypadá. Leccos se dá vyčíst, riziko se tím dá snížit, ale nikdy ho nelze zcela eliminovat.

Vrátím se ještě k obrovské vlně solidarity. Byť jste řekl logické důvody, proč s takovou ochotou Češi pomáhají, nepřekvapilo vás to? Protože mě ano, v minulosti byli Češi označováni spíš za xenofoby, odmítače uprchlíků a podobně.

Mě taky Češi velmi příjemně překvapili, je to skvělá zpráva, která mi ale potvrzuje to, co jsem si vždycky myslel a pořád jsem si to během uprchlické vlny v letech 2014 až 2016 opakoval. Česko není ultra xenofobní. Lidé tu chtějí pomáhat, ale mají strach, protože nemají dlouhodobou a postupnou zkušenost třeba s uprchlíky z Afriky, na rozdíl od západní Evropy. U nás v okresním městě nebo na vesnici málokdo v obchodě potkává někoho z arabských nebo afrických zemí. Obava tak je celkem i pochopitelná, ale politici, místo aby ji rozptýlili, tak se předháněli ve strašení. Já jsem přesvědčen, že kdyby rétorika kolem minulé uprchlické vlny byla jiná, probíhalo by to méně vypjatě a bylo by tu daleko méně xenofobie.

Vlna pomoci se vzedmula obrovská, ale čeká se, že brzy poleví. Jenže pomáhat bude potřeba dál. Jak ochotu a zájem lidí udržet?

To, že současná vlna opadne, je jasné. Na druhé straně, ten kdo jednou přispěl, pravděpodobně se nechystá přispívat každý měsíc. Už takhle je pomoc obrovská, na ČR je to fenomenální výsledek, vybere se dohromady i s jinými organizacemi přes dvě miliardy korun. Myslím, že když se to přepočítá na počet obyvatel a nějakou ekonomickou paritu, tak to je určitě víc než v západní Evropě. Takže v tomto směru solidarita a pomoc probíhá a proběhne a budeme mít jako společnost splněno. Ono to tak je vždycky. Když se v době nějaké krize vybírají peníze, tak jen malá část z nich se použije hned, základní humanitární pomoc je vlastně vcelku levná, a tak hodně zbyde na později. My třeba pracujeme s tříletým horizontem.

Aha, takže ty finanční dary šetříte na horší časy?

Nešetříme, ale přijímáme nejen peníze, ale i spoustu hmotných darů. Takže všechny vlaky, třeba dnes (ve čtvrtek 24. 3., kdy rozhovor vznikal – pozn. red.) bude vyrážet desátý, se ze 70 až 80 procent naplnily z materiálních darů. Takže tam, kde nemusíme, vybrané peníze zatím nepoužíváme. Víme, že budou potřeba dlouhodobě. To známe z povodní, z tornád, jiných válek. Co nás čeká na Ukrajině, ještě nevíme, ale věřím, že budeme dobře připraveni.

Paradoxně mě napadá, jestli třeba v horizontu let nebude pomoc potřebovat i Rusko? To se žene do situace, kdy i tam bude hrozit bída, hlad, izolace.

Na to úplně asi nedokážu odpovědět, ale úvaha, co bude s Ruskem, co udělat pro Rusko, je velmi správná. Protože Rusko je obrovská země, pro Evropu důležitá země se 150 miliony obyvatel, a dostává se do šílené situace. Nejen ekonomicky, ale i společensky a psychicky. Zrovna včera jsme zahajovali festival Jeden svět a tam jsme diskutovali o tom, co bude s Ruskem. Vy zmiňujete chudobu, ale já myslím třeba i na média, na občanskou statečnost, co pro ně do budoucna udělat, až to bude možné. Ale teď to možné není, Putinova mocenská pozice je velmi silná, prostě uvidíme, co bude dál.

Teď je samozřejmě stěžejní Ukrajina. Lidé se snaží, jak můžou, ale co politici, Západ jako takový. Dělá pro Ukrajinu dost?

To je hrozně těžká otázka. Co to je dost a jak to vůbec změřit. Rozhodně to, co Západ dělá, dělá bohužel pozdě. Měl začít už někdy po roce 2014, když se Ukrajina rozhodla, že chce směřovat k Evropě. Proto byl Majdan, to nebylo proti Rusku, to bylo pro lepší stát, který občané vnímají jako něco, co je tu pro ně, zatímco v tom byzantsko–carském principu s trochou nadsázky je to spíš tak, že obyvatelé tu jsou pro cara, pro vládce. A už tehdy bylo jasné, že je to pro Rusko těžko skousnutelná věc, proto akce na východě, nejen na Krymu, ale i na Donbasu. Tehdy měl Západ začít Ukrajinu intenzivně podporovat. Ekonomicky, což částečně dělal, informačně, ale i vojensky. Měl jí prostě pomoct vybudovat silnější armádu, která by měla by silnější odstrašující pozici vůči Rusku. Teď se Západ snaží a já nevím, jestli je to dost. Každopádně na Evropu a na Západ je to výjimečná aktivita, myslím, že i samotného Putina překvapilo, jak se Západ semkl a jak stojí za Ukrajinou. Takže já si myslím, že asi by toho mohlo být víc, ale zároveň je toho hodně.

Zkusme teď opustit téma Ukrajiny a bavme se o vás. Nebojujete někdy vnitřně s jakousi marností, že ať děláte, co děláte, vlastně je to pořád málo. Že těch válek, problémů, katastrof, bolesti je prostě na světě příliš?

To tak prostě je. Na světě jsou různé neduhy a moje práce je profese jako každá jiná. Lékař taky neupadá do fatalismu a letargie, protože lidé jsou znova a znova nemocní. Je to holt neduh, kterým svět trpí, a naše práce se snaží to trochu balancovat. Někde zlepšit, jinde alespoň nepřipustit, aby to bylo horší.

Chápu, že je to profese, ale určitě ne jako každá jiná. Je to profese, která je psychicky náročná víc než leckterá jiná. Jak s tou zátěží na psychiku bojujete?

Já nevím, asi se dokážu smířit s věcmi, které nedokážu změnit. To je první věc. Tak nějak přijímám, že člověk může změnit jen něco, a to ostatní tady prostě je a je lepší vzít to jako realitu a emočně se na tom nevyčerpávat. A ono zase tváří v tvář průšvihům je možná horší jen číst zprávy a nemoct nic dělat, než moct udělat alespoň něco. To je asi taky zdroj nějaké energie, že to má smysl. A když vidíte, že máte výsledky, že třeba zrovna na té Ukrajině jsme s pomocí nejrychlejší a asi i nejdál ze všech organizací na světě, tak to je taky obrovská motivace.

V minulosti jste pracoval v prezidentské kanceláři Václava Havla. A ten se několikrát nechal slyšet, že by mu udělalo radost, kdybyste kandidoval na prezidenta. Ale vy se k tomu zatím moc nemáte. Proč?

Neměla by ta otázka znít opačně? Protože většina lidí nekandiduje na prezidenty, takže otázka by měla znít, proč kandidujete, než proč ne.

Možná, ale mě přesto ve vašem případě zajímá spíš, proč nekandidujete.

Mě samozřejmě důvěra Václava Havla těší, tu větu, kterou párkrát řekl, znám. Ale to, že si někdo myslí, že by to mohlo fungovat, nestačí. To musíte vnitřně a intenzivně cítit a musíte chtít do takového politického boje jít. Já to nikdy necítil, možná si nejsem jist, jestli bych na to měl, možná jsem si v tom výjimečném prostředí Člověka v tísni natolik zvykl, že prostě nechci být obklopen útoky, nenávistí a dalšími věcmi. Ale já to úplně nevylučuju do konce života, jen teď to určitě není na pořadu dne. Já si obecně myslím, že by nám slušel prezident, který v nás bude vzbuzovat to lepší, bude nás motivovat k lepším věcem, tak jako má Slovensko paní prezidentku Čaputovou. A taky si myslím, že šance, že si takovou prezidentku nebo prezidenta brzy zvolíme, tu je. Jsem po těch dvou minulých prezidentech spíš optimista. Koneckonců laťka není příliš vysoko.

* Chcete pomáhat? Ověřené informace, jak na to, najdete v článku Jak efektivně pomoci Ukrajině a co nedělat.

* Máte v okolí lidi, kteří k nám prchli před hrůzami války? Nasměrujte je na Manuál pro Ukrajince, kde hledat pomoc. Poskytuje informace, jak je to s vízy, se zdravotním pojištěním, možností ubytování apod.

* Nabízíte pomoc, nebo ji sami potřebujete? Podívejte se na on-line tržiště Pomáhej Ukrajině. Významné pomáhající organizace tu koordinují nabídku a poptávku pomoci, aby se dostala co nejlépe k potřebným.

* Hledáte pomoc právníka, psychologa, terapeuta, překladatele či sociálního pracovníka? Nabídku odborníků zdarma najdete na stránkách YOUkraine.live.

Loni jsme vám v sérii rozhovorů představovali muže, kteří pomáhají a zachraňují. Životy, přírodu, kulturu, vše, na co si vzpomenete. Předloni jste zase mohli číst o mužích, kteří vynikají v oborech souvisejících s ženským světem. Muže, kteří činí život žen lepší, příjemnější, hezčí. Všechno to byli naši muži měsíce. Ani letos jsme vás o povídání se zajímavými zástupci mužského pokolení nechtěli ochudit, a v prvních dvou měsících jsme přinesli rozhovory s podtitulem Chlapi sobě, protože to byli pánové, kteří dělají něco zajímavého, prospěšného a důležitého pro jiné muže. Vzhledem k aktuálním událostem jsme ale podtitulek trochu změnili, a to na Chlapi Ukrajině. Protože tam je teď pomoc (nejen chlapů) opravdu potřeba!

Válka je zlo a není nikdo, komu by prospěla. Muži i ženy bojují, civilisté umírají nebo utíkají. Z Ukrajiny utekla i dvojnásobná mistryně světa v thai boxu: o strastiplné cestě do bezpečí i strachu