Markéta Křížková: Pohled na umírající miminka nikdy nezapomenu

„Tady ve Zlíně jsem vystudovala vyšší odbornou zdravotnickou školu, obor diplomovaná porodní asistentka. Ale hned po škole jsem šla na novorozenecké oddělení, kde jsem první měsíc pracovala u normálních fyziologických miminek bez jakýchkoli zdravotních problémů, a pak rok a půl u předčasně narozených, ale již stabilizovaných miminek. Nakonec jsem přešla na novorozenecké JIP.“

Jaká miminka se tam dostávají?

„Jsou děti, které se narodí hodně předčasně, tedy od 24. týdne těhotenství. Pak tam končí děti, které měly nějaké komplikace při porodu, většinou přidušené děti, které bylo nutné resuscitovat. A obecně děti nemocné, které mají metabolické vady, které v průběhu porodu nějak infekčně onemocní a podobně.“

Takže děti, jejichž přežití není vůbec jisté?

„Přesně tak. Jsou to většinou strašlivě malinkaté nebo hodně nemocné děti.“

Vzpomenete si na nejmenší miminko, které jste viděla?

„To si pamatuji naprosto přesně. Byl to chlapeček, který po porodu vážil 380 gramů.“

Přežil?

„Ne. Ale deset dnů bojoval. Byl neskutečně vitální, ještě než odešel, tak na mě reagoval, v podstatě lze říci, že bojoval do poslední vteřiny. A to je extrém, protože většinou takové děti upadají do bezvědomí.“

Jak jste se s tímhle dokázala vyrovnat? Denně jste sledovala děti, které nikdy nebudou jezdit na kole a je v podstatě jen otázka času, kdy jim dojdou síly.

„Samozřejmě, že mě to velmi zraňovalo. Ale třeba u extrémních případů, hodně předčasně narozených dětí, jsem časem zjistila, že pro rodinu, pro jejich další život, je odchod toho dítěte vlastně lepší. Ono se mělo narodit, mělo rodičům něco dát, něčemu je naučit, pak odešlo a jim skončilo velké trápení. Navíc, když jsem viděla, jak se to dítě trápí, docházejí mu síly, že to už trvá moc dlouho, tak jsem si vždycky říkala, kéž by už tvoje utrpení skončilo a z tebe se stal krásný andílek.“

Ale co pohled na zdrcené rodiče, kteří čekají, zda jejich dítě přežije, nebo o něj zrovna přicházejí? To musí být také velmi těžké.

„To ano, ale já jsem ráda, že se dnes v nemocnicích celkem běžně praktikuje rituál, kdy rodiče dostanou šanci se se svým dítětem humánně, lidsky rozloučit. Personál ví s předstihem, že to s dítětem nedopadne dobře. A tato smutná informace se dostane včas i k rodičům, takže mají možnost strávit poslední chvíle se svým dítětem, chovat ho, mazlit, prostě se s ním rozloučit. V podstatě jim může odejít v jejich náruči, když si to budou přát.“

Není tohle snad ještě horší, sledovat, jak mi umírá dítě?

„Podle mě je tohle lepší způsob, ale samozřejmě ne každý to dokáže. Někdo se bolest snaží vytěsnit, ale mně jedna rodina ukázala, že rozloučit se s dítětem, odžít si tu bolest, je asi rozumnější. Narodila se jim holčička s velkou vadou, bylo v podstatě jasné, že nepřežije, ale bojovala celý měsíc. I její samotný odchod byl hodně dlouhý, trval deset hodin, několikrát se jí zastavilo srdíčko, ale pak začalo zase bít. Její rodiče byli pořád s ní, táta chodil ven kouřit, když už nemohl, řešili své vztahy, že mají doma ještě malého chlapečka, občas se pohádali, jednoduše to všechno, celé své trápení postupně čistili. Celá rodina to měla nastavené tak, že i ten dvouletý chlapeček věděl, že se mu narodila sestřička, ale je moc nemocná a umírá. Pořídili si fotky, koupili hrob, prostě se stala součástí jejich rodiny, i když jen nakrátko.“

Tak dost smutných příběhů, zavzpomínejte na nějaký veselý! Na nějaké dítě, které svůj boj o život vyhrálo.

„Nikdy nezapomenu na klučinu, kterému bude dnes asi devět let. On nebyl žádné malinké nedonošeňátko, vážil kolem 2,5 kilogramů, ale chytil infekci a jeho stav byl velmi vážný. V podstatě všichni počítali s tím, že nepřežije. Krvácel snad do všech orgánů. My jeho mamince sdělili, že v nejbližších hodinách nejspíš odejde. Ona si přivedla kněze, aby chlapečka pokřtil, ale stejně ani na vteřinu neuvěřila, že by zemřel. Třeba pořád odstříkávala mléko, i když jsme dítě takhle krmit nemohli, prostě věřila, že její dítě bude žít. A jeho stav se zázračně zlepšil a on odešel domů v pořádku. Tahle maminka mě naučila, že víra skutečně hory přenáší.“

I přes tyto veselejší příběhy je ale tahle práce psychicky i fyzicky velmi náročná. Proto jste ji po deseti letech opustila, a to navíc ve velmi zuboženém stavu, je to tak?

„To bylo před dvěma lety a nějak se to všechno nahromadilo a bylo toho prostě už moc. Náročná práce na plný úvazek, do toho jsem ještě studovala postgraduál v rámci neonatologie, přidaly se starosti s bytem. Nakonec jsem dopadla tak, že jsem spala maximálně jednu hodinu denně.“

Protože jste neměla čas spát?

„Ne, nemohla jsem spát. Mozek byl tak vyčerpaný, že nedokázal zastavit. Takže neustále jel na plné obrátky. Ležela jsem, tak moc jsem chtěla usnout, ale nedokázala jsem to. Nakonec to odneslo srdce, štítná žláza, s váhou jsem šla strašně dolů, vážila jsem 48 kilogramů, prodělala jsem dva kolapsy, jeden na jaře 2010, druhý na podzim. Začala jsem dělat lehčí práci na porodním sále u fyziologických novorozenců, ale dlouhodobě to stejně nešlo. Tak jsem odešla.“

Ale úplně jste nedonošená miminka neopustila, nyní rozjíždíte projekt Drobci. Má pomoci rodičům, jejichž děti přežily, ale teď je čeká několik let tvrdé práce. Řekněte mi o tom něco.

„Zatím jsou Drobci v úplných začátcích, ale já doufám, že se mi je podaří rozjet tak, že budou mou hlavní pracovní náplní. V prvé řadě jsem vytvořila metodiku pro zdravotní sestry o tom, jak je potřeba miminka polohovat. Vyučuji ji v Brně, kde vedu kurzy pro zdravotní sestry, které mají podobné kurzy povinné v rámci doživotního vzdělávání.“

Co je myšleno tím polohováním?

„U všech miminek, a u těch předčasně narozených obzvlášť, je potřeba každé tři hodiny změnit polohu. Je to stejné jako u dospělých. Když spíte, tak se také převracíte, nikdy nespíte celou noc v jedné poloze. Je to tak, že si v jedné poloze zrelaxujete část svalů, přetočíte se, a zrelaxujete ten zbytek. Totéž potřebují miminka, která ale ještě sama neumí měnit polohu. U nedonošených dětí je to pak také kvůli kůži, aby neměly proleženiny. Pak kvůli plicím, aby se jim rovnoměrně provzdušňovaly. Protože když mimčo leží na levém boku, víc se mu provzdušňuje pravá plíce, a je potřeba to prostřídat. Ale zásadní je to hlavně kvůli bříšku a správné činnosti střev.“

A to sestry nevědí?

„To ano, ale nikdo je to přesně neučí. Dělají to, tak jako já těch deset let, srdcem, intuitivně. Ale já vytvořila metodiku, kde je zároveň přesně vysvětleno, proč je to potřeba takhle dělat, jaké pomůcky se dají využít a podobně.“

Asi je to krásný nápad, způsob, jak pomoci lidem s předčasně narozenými dětmi, sestrám v nemocnicích, ale pořád nevidím, jak by vás to mohlo jednou uživit. Vy máte určitou představu?

„Tak samozřejmě už teď mám malý internetový obchůdek s různými pomůckami pro nedonošené děti a také s didaktickými hračkami, které vymýšlím spolu s jednou návrhářkou. Ale do budoucna vidím sílu Drobků především v poradenské službě, kterou můžu poskytovat. Protože maminky jsou leckdy v koncích, neví si rady a jsou samozřejmě ochotné zaplatit za to, že jim někdo pomůže, poradí a podobně.“

Vážně je péče o nedonošené děti tak náročná? Vím, že jsou pomalejší, ale není to jedno? Vždyť nezáleží na tom, zda vám dítě začne chodit v roce, nebo o pár měsíců později?

„To samozřejmě není ten zásadní problém. Za prvé se může objevit řada problémů, jsou děti, které si s sebou odnášejí nějaké postižení. Ale i když jsou zdravé, tak je s nimi potřeba důkladně rehabilitovat. Například Vojtova metoda se cvičí pětkrát denně, dítě u toho pláče, je to náročné časově i psychicky. Když k tomu kojíte, máte třeba s kojením problémy, doma máte ještě další dítě, do toho kontroly u lékařů, je z toho obrovský tři roky trvající maraton plný starostí, nedostatku času, únavy a podobně.“

V podstatě se dá říci, že miminka, navíc ta nemocná či nedonošená vás provázejí celý váš dosavadní život. Ale co vaše vlastní děti? Plánujete je?

„Děti bych určitě chtěla, a to minimálně tři. Ale pravda je taková, že mi tahle práce ovlivnila i můj soukromý život. Deset let jsem viděla jen samé patologie, to, co není přirozené, jak by to být nemělo. A to ve mně zůstane navždy. Jakmile budu těhotná, budu se strachovat, protože si živě dovedu představit, co všechno se může stát, i když veškerá vyšetření vypadají skvěle. Těhotenství pro mě bude obrovský stres, a už teď to mám v podstatě nastavené tak, že pokud vydržím do 36. týdne těhotenství, tak budu dobrá. Je to hrozné, ale tady zrovna platí úsloví o blahoslavené nevědomosti. Maminky, které nezažily to, co já, si těhotenství užijí. Nenapadne je, že by mohl být problém. Ale já toho viděla tolik, že se dopředu děsím toho, co všechno se může pokazit.“

Vizáž: Pavlína Valíčková (Eva Garden)