Proč jsme nejvíc zlí na lidi, které máme nejraději? Domov není emoční záchodová mísa!

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nejsme andělé a nervy rupnou občas každému. Jde o zvláštní paradox. Před lidmi, kteří pro nás neudělali ani zlomek toho, co naši blízcí, se ovládáme. I když u toho skřípeme zuby, téměř nikdy nejdeme za určité hranice norem slušného chování. Mohli bychom se totiž pracovně ohrozit nebo společensky znemožnit. Navíc si cizí lidé nenechávají aroganci ani agresivitu jen tak hladce líbit. Doma je to jiné. Domov občas slouží jako – s prominutím – emoční záchodová mísa, do které si můžeme po příchodu „ze zlého světa“ konečně ulevit.

Klasická scéna v televizním seriálu Bylo nás pět. Tatínek Bajza, neodolatelně zahraný Oldřichem Navrátilem, je vystresovaný, jestli v krizových letech uživí rodinu. Odjíždí do Prahy vyžebrat úvěr pro svůj krám. Bohužel nepochodí. Po návratu mu poslouží vylomeniny syna Péti jako záminka, aby vyventiloval svůj potlačovaný strach o budoucnost rodiny hněvem. Syna seřve a seřeže. Když je po všem, laskavá maminka (okouzlující Dagmar Havlová) sice s pochopením k tatínkovu psychickému rozpoložení, ale smutně pronese: „Nikdy jsi takovej nebejval…“

>>>Kvíz: Bylo nás pět! Jak dobře znáte knihu i seriál

Nepřipomíná vám to něco? Jsme přetažení z práce, vynervovaní z peněz nebo péče o malé děti a pak zase o staré rodiče. Máme zdravotní problémy, povinnosti nám přerůstají přes hlavu, a tak si na blízkých občas zchladíme žáhu. Vynadáme jim kvůli prkotině, počastujeme je jízlivou, ironickou, zraňující poznámkou. Potrestáme je za naše frustrace a zklamání nasupeným mlčením. Jsme přece „jejich“ a oni nás musejí brát takové, jací jsme.

Pokud není člověk sebestředný manipulátor nebo jedinec s nedovyvinutou sociální inteligencí, většinou si svůj úlet uvědomí. Když ho naštvání nebo úzkost přejde, sprosté chování ho mrzí. „Projednou se dá pochopit a snad i omluvit. Když si ale dotyčná osoba nedává pozor a opakuje tento scénář vlastní úlevy na úkor ostatních pravidelně, může se z toho stát zvyklost. Pak riskuje, že se trvale připraví o důvěru i respekt blízkých,“ varuje psycholožka Jana Markvartová.

Omluva je po takových excesech namístě. I ona má svoje pravidla, aby naopak nepůsobila jako další výsměšná mikroagrese. Podle odbornice upřímně myšlená omluva neobsahuje slovo „ale“. To ji automaticky ruší. Ne nadarmo je to spojka odporovací – za většinou „ale“ totiž často následuje buď nějaká výmluva, nebo kritika. Když někomu ublížíte, co mu je po výmluvě: „Ale mě dneska v práci všichni prudili.“ Ještě horší je: „Tak promiň, ale ty necháváš v chodbě rozházené boty a říkal jsem ti to už stokrát.“ (Ve skutečnosti nešlo o to, že o ně v předsíni zakopnul, ale že ho v zaměstnání šéf nařkl, že je málo výkonný.)

Dále je u omluv podle Jany Markvartové důležité zaměřovat se na činy a slova, které vztekloun udělal nebo řekl, ne na reakci druhé osoby. „Mrzí mě, že jsem na tebe před ostatními tak vylítla. Prostě mi vadilo, jak ses choval.“ Toto není omluva, ale další přilévání oleje do ohně. Namístě je věcnost: „Omlouvám se za to, co jsem ti včera řekla. Bylo to hrubé a zbytečné.“ Tečka. Žádné rozpatlávání.

To nejdůležitější na závěr. Je psáno „kde není pokání, není odpouštění“. Tím není míněno, že se provinilec musí plazit před tím druhým na kolenou a slibovat mu, že už „nikdy“. Smysluplná omluva podle psycholožky vyžaduje dělat maximum pro to, abychom nepřijatelné reakce neopakovali: „Dávat si pozor na to, aby to za kolegyni, která vás vytočila v práci, nebo za matku, která vám něco nespravedlivě vyčetla, neslízli zase ti nevinní!“ Jde o vědomou práci na sobě. Tak jako se dá najít silná vůle k odvykání kouření nebo k hubnutí, jde se naučit ventilovat své hněvy a starosti jinak, než že jimi týráme své milované.

>>>Omluva ve vztahu: co neříkat, aby zněla upřímně