Rodin s jedináčkem přibývá. Co dělat, aby vám z něj nevyrostl panovačný sobec

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Dříve byli jedináčci mnohdy považováni za osamělé a rozmazlené děti, které nejsou schopny poradit si v nejrůznějších situacích. Tyto stereotypy se však postupem let změnily. Spolu s rostoucím počtem dětí, které vyrůstají bez sourozenců, se mění i jejich postavení ve společnosti. Život tříčlenné rodiny samozřejmě přináší naprosto jiné možnosti, zákonitosti i každodenní rytmus a řád, než je tomu u rodiny s více ratolestmi. Přečtěte si, co považují při výchově jedináčka za důležité psychologové, pediatři a speciální pedagogové.

Váš jedináček může potřebovat více příležitostí k nácviku potřebných sociálních dovedností ve srovnání s dítětem, které vyrůstá v domácnosti plné sourozenců. Vytvářejte pro něj možnosti, aby si mohl testovat komunikační schopnosti. Důležité je podporovat interakci dítěte s ostatními lidmi mimo rodinu, s jeho vrstevníky. Nezáleží na tom, kolik pozornosti jedináčkovi věnujete, každý prostě potřebuje někoho ve svém věku, s kým by se mohl ztotožnit. Choďte na hřiště, účastněte se společenských aktivit, pozvěte kamarádky nebo sousedky s podobně starými ratolestmi, aby si děti mohly společně hrát. Při tom všem si vaše dítko osvojí nové dovednosti přirozenou formou, třeba půjčovat své hračky, požádat o něco, rozdělit se…

Jedináčci nezažívají běžné sourozenecké vztahy, netuší, co je sourozenecká rivalita a soupeření. A právě to jsou zkušenosti, které obvykle dětem pomáhají k tomu, aby dokázaly vycházet se svými vrstevníky, s kamarády ve školce. Pro jedináčka pak může být skutečně obtížné pochopit a emočně zpracovat, jaké je to prohrát při hře nebo počkat, až na něj přijde řada, může mít problém zapojit se do kolektivu. Rodiče mu mohou velmi pomoci, když se sami budou chovat tak, jak je žádoucí. Není tajemstvím, že každé dítě se učí především nápodobou a máma s tátou jsou jeho zrcadlem. Buďte sami tím nejlepším příkladem, ukažte, jak důležité je umět se rozdělit, nebýt lakomý, nemyslet jen na sebe a vlastní potěšení, chovejte se ohleduplně a slušně ke všem okolo. Dítě vás bude přirozeně a rádo napodobovat.

Na první pohled by se mohlo zdát, že z jedináčka přece tak nějak automaticky vyroste nezávislý a samostatný člověk. Někdy je ale pravý opak pravdou. A není se vlastně čemu divit. Jedináček bývá středobodem vesmíru celé rodiny, rodiče ho obletují, splní mu každé přání, vše za něj vyřeší, celé dny ho baví, chtějí, aby se cítil dobře a spokojeně. Někteří mu svou přehnanou péčí a starostlivostí vynahrazují fakt, že nemá sourozence.

Existují ovšem šikovné strategie, které mohou podpořit zdravou nezávislost vašeho dítěte, a to již od raného věku. Jedna z nich zní: podělte se o část zodpovědnosti. Co obnáší? Dejte dítěti nějaký úkol, například v domácnosti, dohlédněte, aby mělo nějakou (klidně i malou) povinnost, nechte ho, ať se občas zabaví samo, uklidí si hračky, vypracuje domácí úkol…

I když to někdy může být těžké, zejména pro útlocitné maminky, nechte dítě, ať si některé záležitosti, neshody nebo problémy vyřeší vlastními silami. Ať už je to hádka o bábovičku na pískovišti, pocit křivdy ze strany kamarádů nebo třeba nepovedený fotbalový zápas. Stůjte mu za zády, hajte jeho práva, ale nebraňte ho přehnaně před světem, když jde o „maličkosti“. Sebedůvěru získá dítě právě tehdy, když má možnost prožít různé situace.

Jedináčci navíc bývají často perfekcionisté, takže pokud se budete snažit po nich „předělávat“ každou maličkost, jako je ustlaná postel nebo srovnané knížky na poličce, které tam právě uklidili, jen je tím demotivujete v jejich nadšení a podkopáváte jejich snahy o samostatnost. Příště vše raději vzdají a nechají to zkrátka na vás, úsilí vezme za své.

Vzhledem k tomu, že někteří jedináčci mohou být v raném věku verbálně velmi vyspělí, je někdy těžké poznat, jaké chování je pro ně přiměřené. Držte se realistických očekávání vůči svému potomkovi, nenakládejte na něj více, než je schopný unést. Některé děti mohou trpět přehnanými očekáváními a vysokým tlakem ze strany rodičů, kteří jednoduše nemohou svou pozornost „rozmělnit“ mezi více potomků. Jedináčci se často chtějí rodičům zavděčit, a protože se s dospělými často srovnávají, přebírají i dospělácká měřítka. Uberte v tlaku na výkon, vysvětlete dítěti, že je sice důležité a fajn mít své cíle, ale budete na něj hrdí a milovat ho bez podmínek i v případě, kdy jich nedosáhne.

Dítě a rodič. Přečtěte si, jak se mění jejich vztahy v průběhu života