Jak trestat děti? Nejlépe vůbec! Nejhůře snášejí, když s nimi rodiče nemluví

Ještě v 90. letech bylo téměř pravidlem, že když dítě udělalo něco, co se nemá, dostalo „zaracha“, pohlavek nebo si na něj rodiče zakřičeli z plna hrdla. Vzhledem k tomu, že si do dospělosti přenášíme vzorce, v nichž jsme vyrůstali, přijde to mnohým jako jediná správná cesta. Naštěstí od fyzického trestání se už upouští, což ostatně podporuje i novela zákona. Ale existují i jiné, mnohem horší tresty.

Když například dítě vběhne do silnice, nepřinese pomůcky ze školy nebo se nechová podle představ rodičů, následuje trest. Dospělí totiž mají za to, že díky tomu se příště toto chování nebude opakovat. Podle psychologů se ale pletou. „Tresty nemají žádný význam. Zaberou jen na momentální situaci, ale z dlouhodobého hlediska nefungují, je to jen úleva pro rodiče,“ vysvětil psychoterapeut Martin Zikmund v podcastu 13 hříchů rodičovství.

Nejde ovšem o to nechat dítě, aby si dělalo, co chce, je jasné, že potřebuje hranice. „Já tvrdím, že není dobré děti trestat, ale je ku prospěchu nechat je zažít následky,“ vysvětluje psychoterapeut Martin Galbavý.

Když rodič na svého potomka křičí, psychicky ho vydírá (například pláčem) nebo mu dá přes zadek, dítě může znejistět a probudí se v něm strach. Přitom by bylo ku prospěchu všech, aby před možným rizikovým chováním rodič dítě varoval a připravil ho i na možné důsledky. Například: „Pokud si rozbiješ telefon, musíš si na nový půlku přidat.“ Předchází tím následnému šoku z toho, že dítě musí sáhnout do úspor. Když rodič trestá tím, že dítěti po prohřešku řekne, že je neschopné, nebo mu dá pár facek, nikam to nevede. V dítěti tak vzbuzuje pocity viny a ty se posléze mohou projevovat ztrátou sebevědomí nebo psychickými problémy.

V rámci výzkumu institutu Solvo se odborníci zeptali téměř 900 dětí mimo jiné na to, jakým způsobem je rodiče trestají. Skvělou zprávou je, že nejvíc z oslovených uvedlo, že si s nimi rodiče promluví a vysvětlí jim, co udělali špatně. To je přesně ta cesta, kterou doporučují psychologové. Součástí dotazníku však bylo i to, jak se při různých druzích trestů dítě cítí. Bude možná šokující, že děti mnohem lépe snášejí křik, zákazy nebo pohlavek oproti tomu, když s nimi rodiče nemluví. „Ticho je odepření lásky. On je to tedy i ten pohlavek, ovšem ten nemá tak dlouhodobý dopad,“ vysvětluje Martin Galbavý.

Psychiatrička Alena Procházková Večeřová ve své knize Pomoc dětské duši píše, že mlčení a ignorace se řadí do domácího násilí. Je tedy ve stejné „kolonce“ jako nadávky, fyzické tresty nebo ponižování. Podle studie z roku 2012 mají lidé, kteří byli pravidelně ignorováni, nižší úroveň sebeúcty a hůře se jim hledá smysl života.

A jak tedy adekvátně reagovat, pokud se na dítě opravdu hodně zlobíme? „Je naprosto v pořádku z místnosti na chvíli odejít a nechat ustát emoce, abychom nekřičeli, ale současně je nutné se vrátit a vysvětlit, proč se zlobíme,“ tvrdí Martin Galbavý. Ten současně dodává, že nejdůležitější je dítě ujistit, že i když vás naštvalo a zvýšili jste hlas, stále ho máte rádi. Dítě potřebuje zpětnou vazbu. Pokud s ním nemluvíte, může nabýt dojmu, že ztratilo vaši náklonnost a zavrhli jste ho. A to přece není pravda.

Jak z dítěte vychovat dobrého člověka? 7 základních hodnot, které mu musíte vštípit