Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Jsou to otázky, které si lidstvo pokládá v podstatě odjakživa. Jak moc máme svůj osud ve vlastních rukách, jak moc mají na naše chování a reakce vliv osobní prožitky či výchova a jak moc to máme dáno geneticky. Rodíme se po psychické stránce jako tabula rasa (čistá tabule, nepopsaný list), nebo si v genech neseme víc než jen to, jakou budeme mít barvu očí? Může se do naší DNA propsat třeba i silné trauma, kterým si prošli naši rodiče, prarodiče či praprarodiče?
Váleční veteráni či přeživší holocaustu
Asi nikdo nezpochybňuje, že lidé, kteří zažili holocaust, přežili koncentrační tábory nebo třeba bojovali na frontě, mají za sebou velice traumatizující zážitky. Takové, jež se trvale podepisují nejen na fyzickém zdraví, ale i na psychice a na tom, jaké vzorce chování si pak osvojí. A může se jednat třeba i o fatální tragické nehody, velké živelní katastrofy, požáry…
Vědci už před časem začali zkoumat i potomky přeživších – druhou a třetí generaci, jež s těmito hrůzami neměla žádnou osobní zkušenost. A například jedna z rozsáhlejších studií provedená ve Švédsku ukázala, že potomci lidí, kteří během 2. světové války museli opustit své domovy, trpěli různými závažnými duševními nemocemi až čtyřikrát častěji než děti těch, kdo nikam utíkat nemuseli. Podobně dopadly i další studie – ty zkoumaly třeba veterány z války ve Vietnamu, přeživší holocaustu a podobně.
Nejhorší je, když se v rodině o traumatu nemluví a potomci pak nevědí, co je s nimi a příbuznými v nepořádku Foto: evrymmnt, Shutterstock.com
Výchova, nebo geny?
Jenže je za tímto transgeneračním přenosem traumatu opravdu genetická změna, nebo se jedná o výsledek toho, že potomky vychovávali lidé, jejichž život poznamenalo trauma, což se na jejich chování samozřejmě podepsalo? Takovou otázku si vědci kladou už dlouhé roky. A jednoznačná odpověď neexistuje.
Řada výzkumů naznačuje, že něco se do genů přece jen přepisuje. Nejde o změny DNA jako takové, ale o změny metylových skupin DNA. Ty nemění genetický kód samotný, ale ovlivňují aktivitu jednotlivých genů. Zjednodušeně řečeno, určují, které geny budou aktivní a které budou takzvaně spát. „Ve chvíli, kdy máte pocit, že vás zasáhla velmi traumatická, obtížná, život měnící zkušenost, kterou zažili vaši rodiče, něco na tom je,“ řekla pro National Geographic Rachel Yehuda, profesorka psychiatrie a neurovědy z New Yorku. I její výzkum signalizuje, že zkušenost, která vám změní život, nezemře jen s vámi, ale v nějaké podobě se může přenášet dál.
Trauma ovlivňuje chování i prožívání
Nicméně nelze bagatelizovat ani vliv výchovy a prostředí, v němž vyrůstáte. Jsou to vzorce chování, které mají lidé hluboce zažité, a zbavit se jich není snadné. Leckdy to trvá několik generací. A asi nelze zpochybňovat, že matka, jež si prošla brutálním znásilněním, bude dceru či syna vychovávat jinak než žena, která podobné násilí nikdy nezažila ani z doslechu.
V každém případě se trauma nějakým způsobem opravdu může přenášet na další generace a lidé si pak v sobě nesou zážitky předků – ať už vědomě, nebo nevědomě. Přesto se dá s některými následky aktivně pracovat a existují i terapeuti, kteří se na dopady vážných traumat u dalších generací specializují.
