Můj dům, můj hrad. Rodič má právo stanovovat pravidla, ale někdy se vyplatí spíš kompromis

Když jsou děti malé, je samozřejmě na rodičích stanovovat určitá pravidla, pěstovat v nich nejrůznější návyky, dávat hranice. Nikdo asi nepochybuje, že je v pořádku trvat u prvňáčka na pevně stanovené večerce, dovolit mu jen omezený čas na tabletu a čokoládu před večeří mu prostě zakázat.

Ale jak je to s teenagery, těmi, co mají blíž k dospělosti než k dětství? Nebo dětmi, které už jsou plnoleté, ale ještě žijí pod vaší střechou? Pořád platí „můj dům, můj hrad“?

Řada teorií tvrdí, že výchova je zásadní do puberty. Pak už jen můžete doufat, že jste svou práci jako rodič odvedli natolik dobře, aby z vašeho teenagera vyrostl slušný dospělý. Velmi drsně řečeno, přichází chvíle, kdy takříkajíc sklidíte, co jste zaseli.

V této době už nemá smysl na dítě vyvíjet nějaký tlak, dávat mu příkazy či zákazy a podobně. Jenže i tak to asi všichni děláme. I když je váš puberťák o dvě hlavy vyšší než vy a nosí boty o pět čísel větší než vy, stejně ho nechcete nechat ráno odejít bez snídaně a jste naštvaní, když se u něj v pokoji ještě po půlnoci svítí.

Pokud jste to takhle dělali celý život, není to pro vaši ratolest nic nového, a i když vás nejspíš zasype pubertálním odmlouváním, nakonec si ten loupák po cestě na autobus sní. Aniž byste to tušili, vlastně jste vytvořili jakýsi kompromis. Dítě se nasnídalo (vy jste částečně dosáhli svého), ale ne u stolu a s hrnkem teplého čaje, spíš tak trochu punkově (tady si připisuje pomyslný vítězný bod dítě). A právě o kompromisech spíš než o direktivních příkazech by vztah rodiče a dospívajícího potomka měl být.

Při stanovování pravidel zkuste rozlišit věci, které přímo souvisí s chodem domácnosti, v níž všichni žijete. Patří sem úklid, nákupy, vaření, vynášení odpadků, ale třeba i různé opravy či sekání trávy a podobně.

Tady se nebojíme říct, že pořekadlo „můj dům, můj hrad“ platí skoro stoprocentně. A pokud chce dítě, abyste s ním jednali jako s dospělým, je potřeba, aby se i k povinnostem jako dospělý postavilo. Rozdělte si povinnosti zcela jasně a zároveň striktně stanovte, co se stane, když je ratolest nebude plnit. A buďte důslední, protože jedině důslednost je cesta k úspěchu. Plané výhrůžky nefungují.

Pokud rozdělení povinností klape, je fér přiznat dítěti určitá práva. Především jde o věci týkající se více či méně jeho soukromého života – patří sem třeba večerka, příchody domů, zvaní si kamarádů a podobně.

Tady spíž než direktivní příkazy typu „v deset zhasneš a budeš spát“ či „do sedmi budeš doma a ani o minutu později“ funguje vytváření kompromisů. „Jsem příznivcem toho, aby se pravidla stanovovala společně, za příjemné atmosféry. Pokud funguje komunikace s dítětem, jsme schopní si o všem popovídat a nastavit věci tak, aby se obě strany cítily dobře,“ říká životní koučka Lenka Procházka.

Můžete třeba trvat na tom, že vám váš potomek bude hlásit, kam a s kým jde, a v kolik se hodlá vrátit, v případě zpoždění se ozve a nikdy to ve všední dny nebude později než určitá hodina, na níž se společně shodnete. Podobně můžete vyřešit i zvaní si kamarádů, kdy třeba omezíte dny a počty.

A nezapomeňte vždy dítěti (a třeba i dospělému) vysvětlit, proč na určitých věcech lpíte. Že si ve všední dny návštěvy jeho kamarádů nepřejete, protože chodíte unavení z práce a potřebujete mít doma klid. Ale v sobotu vám to tolik nevadí. Obecně platí, že když člověk pochopí pocity a motivaci druhého, spíš v sobě objeví empatii a ochotu splnit jeho přání.

Vše je jednoduše otázkou komunikace a otevřenosti vašeho vztahu, přičemž obojí se vyplatí s dítětem budovat už od útlého věku. „Obecně bych se snažila vytvářet důvěrný a otevřený vztah, ve kterém funguje povídání. Pravidla se poté nastavují mnohem lépe, protože nejste nepřítel dítěte, ale naopak jeho přítel,“ dodává Procházka.

Mami, už nejsem panna. Dnešní teenageři říkají rodičům víc i o sexu