Článek
Asi už jste to také slyšeli. Třeba když se nějaké dítko vzteká nebo vezme kamaráda na pískovišti lopatičkou po hlavě, nebo když kvůli odřenému kolenu brečí už víc než půl hodiny. No jo, určitě jedináček, rozmazlené smrádě, co si myslí, že je středem vesmíru. Musí mít, na co si ukáže, je lakomý a ještě k tomu přecitlivělý. Vážně je ale syndrom jedináčka skutečný, nebo jde jen o mýtus, který dětem bez sourozenců už po desetiletí dělá „špatnou reklamu“?
Co je to syndrom jedináčka
Je to známá teorie o tom, že když nemá dítě žádné sourozence, veškerá pozornost rodičů se soustřeďuje jen na něj a výsledkem jsou následující negativní povahové a charakterové rysy:
- Rozmazlenost.
- Sebestřednost.
- Sobeckost.
- Nízké sociální dovednosti (neschopnost vycházet s vrstevníky).
- Přecitlivělost (až přílišná zaujatost vlastními bolístkami), jež se může vyvinout až v hypochondrii.
Pravděpodobně poprvé s touto teorií přišel na konci 19. století psycholog E. W. Bohannon z Clarkovy univerzity v americkém Massachusetts ve své studii nazvané Zvláštní a výjimečné děti.
- Pozoroval zhruba tisíc dětí, z toho 46 jedináčků, a právě o nich nakonec prohlásil, že mají špatnou školní docházku, nevycházejí s ostatními dětmi, nejsou na tom dobře ani zdravotně, mají imaginární kamarády a jsou rozmazlení. Že se v drtivé většině jednalo o děti, které žily na izolovaných statcích a hodiny trávily tvrdou prací, ovšem odborníci tehdy nebrali v potaz. Jenže s jedináčky se tahle nehezká pověst táhne.
Jsou jedináčci skutečně tak nesnesitelní?
A jak to vidí současní odborníci? Rozhodně ne tak jednoznačně. Naopak, co se týče povahových rysů, vypadá to, že rozdíly mezi jedináčky a těmi, kdo mají alespoň jednoho sourozence, jsou minimální. Tvrdí to například čínská studie z univerzity v Šen-si z roku 2021, ale i americká studie z téhož roku z Washingtonské univerzity. Do té se zapojilo 227 matek, které měly celkem 342 potomků, a v dotazníku odpovídaly na věci týkající se školní docházky, psychologického rozpoložení a jejich vlastní reakce na to, když ratolest bolí břicho.
„Rodiče jedináčků bolesti břicha svých dětí bagatelizovali mnohem častěji než rodiče, kteří mají potomků víc. Jejich děti i méně meškaly ve škole,“ píše se v závěru studie. Rozhodně z ní tedy nevyplývá, že by rodiče jedináčků šíleli pokaždé, když ratolest někde píchne, a že by tak byli jedináčci přecitlivělí a rozmazlení.
Lakomý, protivný jedináček, co se neumí dělit. Klasika, kterou už slyšel určitě každýFoto: Nicoleta Ionescu, Shutterstock.com
Opravdu velký průzkum
Většina současných i historických studií bojuje s tím, že vzorky pozorovaných dětí a rodičů nejsou nijak velké. Dělat tak obecné závěry na základě zkoumání pár lidí není úplně fér. Tento problém ale eliminovala Samantha Stronge, akademická výzkumnice z univerzity v Aucklandu, která spolu s kolegy v roce 2019 uskutečnila opravdu velký výzkum na toto téma.
Zkoumali zhruba 21 tisíc dospělých lidí, jedináčků i těch, kteří sourozence mají, mužů i žen. A zajímali se, jací dospělí z nich vyrostli (protože to je to, oč tu běží). Zjišťovali, jak jsou na tom se svědomitostí, přívětivostí, soucitem, empatií, pokorou, poctivostí, ale i cílevědomostí a řadou dalších charakterových rysů. Výsledek? Vzorce osobnostních rysů jedináčků byly téměř k nerozpoznání od těch, kdo vyrůstali ve vícedětných rodinách!
Rozdíly přesto existují
Zanedbatelné ovšem neznamená nevýznamné, takže říct, že je jedno, zda máte, nebo nemáte sourozence, nelze. Z mnoha dalších studií a výzkumů například vyplývá, že jedináčci mívají silnější kreativní stránku (v dětství neměli doma parťáky, museli víc zapojit fantazii a kreativitu, aby se zabavili), mnohem víc je naplňuje individuální činnost než práce v týmu (jsou zvyklí fungovat sami, podle svého tempa, jde jim to lépe a snáz…), může pro ně být těžší se přizpůsobovat, na druhou stranu nemívají problémy s tím, dělat rozhodnutí a nést za ně zodpovědnost (nemohli se schovávat za sourozence, když něco rozbili, bylo jasné, že je to jejich dílo).
„Postavení dítěte v rodině je nepochybně klíčovou složkou identity, v níž lidé dospějí. Na druhou stranu však není důvod vaše vyhlídky na dospělý život a to, jací jste, svádět na to, jak to bylo v době, kdy jste se narodili. Navíc je jasné, že osobnost člověka se vyvíjí a v dospělosti se může zcela změnit,“ říká Susan Krauss Whitbourne, profesorka psychologie z university v Amherstu v Massachusetts.
Jednoduše řečeno: výchova se samozřejmě výrazně podílí na tom, jací dospělí z vás budou. Na druhou stranu výchovných chyb se (vědomě i nevědomě) dopouštějí jak rodiče jedináčků, tak ti, kdo mají potomků víc. A nakonec je život a to, jak se chováte, stejně jen a jen ve vašich rukách.
Mít bratra nebo sestru, to je pro řadu lidí jakási záruka toho, že budou mít na světě parťáka, někoho, na koho se budete moci kdykoli spolehnout, jednoduše svou krev. Jenže to tak nemusí být vždy: Místo sourozenecké lásky nenávist!
