Jak překonat smrt rodičů? Bolest, kterou si musíte odžít. Za pocit úlevy se nestyďte!

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Smrt patří k životu, všichni to víme. Přesto když vkročí do našich životů, býváme otřeseni. Když zemře někdo mladý, nebo dokonce dítě, je to právem označováno za tragédii. Ale že tu jednou nebudou naši staří rodiče, z jejichž hnízda jsme už dávno vylétli a o které se třeba teď staráme, s tím vnitřně všichni počítáme. Jenže když to přijde, často jsme zasaženi stejně silným žalem, jako by kus nás najednou nebyl. Jak překonat ztrátu rodičů?

Ztráta rodičů představuje velký životní milník. Bolestný přechod, který není vůbec snadný. „Můžeme mít pocit, že jsme najednou dospělí a starší, protože v naší rodové linii před námi už nikdo není, všichni naši předkové odešli,“ vysvětluje životní koučka Lenka Procházka. A tak se k bolesti ze ztráty přidává i vtíravý pocit, že teď už jsme na řadě my…

Navíc je jedno, jestli je vám dvacet, třicet, nebo šedesát, rodiče jsou pořád rodiče. „Je to tak celý život. Rodiče jsou jakousi naší životní oporou, a i když jsou třeba později sami nemohoucí, z hlediska psychiky stále fungují jako nevědomý podpůrný systém,“ říká Lenka Procházka. A když odejdou, ztrácíme půdu pod nohama, svou letitou životní jistotu, lidi, které jsme milovali a díky nimž tu jsme.

<<<Děti a hovory o smrti. Potřebují odpovědi!

Tuto bolest je potřeba odžít, období žalu a truchlení je přirozené a ozdravné. „Je potřeba si ho prožít. Bohužel západní civilizace toto období velmi často zkracuje a my se snažíme rychle z něj dostat, ukončit ho. To však není zdravé,“ tvrdí Lenka Černá.

Přesný časový harmonogram a limit, dokdy byste se měli se smrtí rodičů srovnat, samozřejmě neexistuje. Každý je jiný, vztahy byly různě silné, ale určitým návodem může být model americké psycholožky Elisabeth Kübler-Ross známý jako pět fází smutku či pět fází umírání. Poprvé byl zveřejněn v roce 1969 a odborníci z něj vycházejí dodnes.

Po smrti rodičů (ale i jakékoli jiné ztrátě) přichází následujících pět fází truchlení. Mohou trvat různě dlouho, mohou se prolínat a některou možná i vynecháte. Obecně to vypadá takto:

Jsou to první okamžiky, kdy vám hlavou běží „to nemůže být pravda“, „to je nějaký omyl“ a podobně. Bývá to typické pro náhlá úmrtí, kdy mozek jednoduše nechce uvěřit, že někdo, s kým jste třeba před hodinou telefonovali, najednou není. V případech, kdy někdo bojuje s dlouhou těžkou nemocí, tato fáze po jeho smrti většinou nepřichází. Nejspíš jste si ji totiž odžili ve chvíli, kdy byla vyřčena diagnóza.

Proč?! To není fér! To si nezasloužil! Přichází vztek, že se to vůbec stalo, a součástí této fáze může být i snaha najít viníka. Jsou to chvíle, kdy se pozůstalí zlobí na lékaře, že neudělali dost. Nebo mají vztek na mrtvé rodiče, třeba že o své zdraví nepečovali, jak měli. Je to nepříjemné období, kdy s vámi cloumají negativní emoce, jste podráždění, zlí, nepříjemní, někdy až agresivní.

Přicházejí nejrůznější myšlenky, jak vrátit čas, jak to změnit. V případě smrti každý ví, že je nevratná, proto tato fáze bývá krátká či vůbec nepřichází (typická je spíš po rozchodu nebo při těžké nemoci).

Je to smutek ve své nejryzejší podobě. Patří k němu vzpomínky na zemřelého, prohlížení starých fotografií, pláč, pocity beznaděje a prázdnoty, nechuť k jídlu, nespavost, totální fyzické i psychické vyčerpání. Jak dlouho to má trvat a jak silný má smutek být, nelze určit. Pokud vám ale znemožňuje delší dobu normální život nebo máte pocit, že už opravdu nemůžete dál, nebojte se vyhledat odbornou pomoc, tahle fáze totiž někdy přeroste do deprese. >>>Jak poznat rozdíl mezi smutkem a depresí?

Bolest a smutek jako by otupovaly. Stále tam jsou (a v určité podobě někde ve skrytu duše zůstanou nejspíš navždy), ale žal už není zničující. Přichází úleva, jako by se vám o něco lépe dýchalo. Stále to bolí, pořád cítíte ztrátu, ale jste smíření. Přijali jste skutečnost a pomalu přemýšlíte, jak jít dál.

>>>Tatínek je v terminálním stadiu, lékaři mu dávají pár týdnů. On je ale plný naděje. Říct mu pravdu?