Článek
A podle kosterních pozůstatků musela mít už neandertálská teenagerka víc síly než dnešní namakaný metrosexuál z fitka. A to není zdaleka všechno.
Otík, ten se měl
V tom dokumentu rekonstruovali kostru tehdejšího seniora. Říkejme mu Otík. Muže, který se dožil úctyhodné čtyřicítky, přestože mu někdo už v útlém mládí nakřápl lebku a on kvůli zranění oslepl. Také byl téměř hluchý a kvůli rozdrcenému chodidlu sotva pajdal. Sám by nepřežil ani týden a z pohledu našeho „homosapienského“ chytrého měření „efektivity lidských zdrojů“ byl tenhle týpek tlupě na obtíž. Přesto se ho nezbavili.
Otázka zní: Proč? Podle vědců tu byly jen tři důvody. Soucit. Láska. A možná vědomí, že tlupa je jen tak silná, jak se stará o své nejslabší. A pointa: O Otíky své tlupy pečovali jak muži, tak ženy. Žádné, že ten, kdo nemá sílu nadzvednout mrtvého jelena a hodit si ho na ramena, musí šoupat nohama a dojídat zbytky po těch, kteří by nezvládli porodit.
My, letci do vesmíru
Nahradili jsme je my, mazaní letci do vesmíru, vynálezci atomové bomby i umělé inteligence. Hodnoty neandertálců šly do Paďous. Každého využít, vymačkat jako citron a slupku zahodit. Kdo neloví, ať nejí, maximálně přicmrndává a posluhuje. Vzhledem k tomu, že dnes loví všichni, musela se ovšem pravidla rozšířit.
Kdo se při dnešní drahotě pověnuje Otíkům, aby rodina nepřišla o zdroje? Přece ten, kdo má blbější kariéru, vydělává méně a tím pádem i méně ztratí. A kdo má blbější kariéru a vydělává méně? No přece ten, kdo kdysi pečoval o mláďata a pár let se s nimi místo lovu „válel“ doma. Jasně že pak náskok těch, kdo závod přerušovat nemuseli, často už nedožene. Kruh se uzavírá.
Mladý ďábel, starý světec
Zkušenost mne poučila, že nejvíc empatie, pochopení, citlivé péče a lidskosti se odjakživa dožadují ti nejsobečtější alfa samci. Ti, kteří – dokud byli při síle – vyznávali pouze výkon, soutěž a neměli s nikým slabším slitování. Přesně dle přísloví „mladý ďábel, starý světec“.
Možná že neandertálci vyhynuli přesně pro tohle. Že byli moc hodní. Nenechali své Otíky ve štychu a vážili si těch, kteří u nich měli „službu“. Proto neutíkali tak rychle a ti mladí, zdraví, silní, sobečtí a „bez břemen“ je snadno zabili. Otázka zní, jestli jsou ti, kdo za tuhle cenu sobectví přežijí, šťastnější? A kdo se postará o stále narůstající počet Otíků ve společnosti?
