Vysvědčení může být pro některé děti noční můrou. Proto buďte oporou, netrestejte a nesrovnávejte!

Už za dva dny se školáci po celé republice rozloučí se školou a s vysvědčením v ruce se vydají vstříc letním dobrodružstvím. Ne všichni ale poběží domů s radostným výskotem a natěšení, mnohým se bude chtít spíš někam zalézt, schovat se před světem, zmizet z něj.

Když se ve škole nedaří nebo vaše výsledky neodpovídají představám rodičů, změní se konec školního roku z příjemného očekávání prázdnin na pořádný stres. Své o tom vědí i lidé z různých krizových linek pro děti, kteří už mají několik týdnů pořádně napilno.

Ještě před pár lety byl dnem, kdy se telefony všech možných krizových linek pro děti rozdrnčely, především poslední den školy. Aktuálně jich v tento den sice zvoní méně, ale dobrá zpráva to stále není. „Neznamená to totiž, že by se děti nebály, že by tlak na známky byl menší. Jen se to nesmrskává pouze na jeden jediný den, nejvíce volají několik měsíců před koncem školního roku. Je možné, že díky elektronickým žákovským knížkám je situace přehlednější průběžně a špatné známky se hůře tají. Ale je důležité říct, že tlak na výkon zůstává, paušálně by se dalo říct, že ho je i více, jen pro nás na lince se to roztáhlo do celého roku,“ říká Hana Regnerová, ředitelka Modré linky a speciální pedagožka.

Někdy podle ní děti dokonce volají i během prázdnin, kdy je začíná sužovat strach z toho, jaký stres a tlak je čeká v novém školním roce.

Jestli si ale myslíte, že se děti nejvíc bojí výprasku nebo nějakého hmatatelného trestu, kterým je rodiče za vysvědčení „odmění“, mýlíte se. Jejich obavy jsou mnohem děsivější než nějaký ten pohlavek – děsí se nepochopení, odsouzení rodičů, opovržení. „Někdy ten trest, který následuje, není pro děti zdaleka největším strašákem. Je totiž až děsivé, co rodič někdy dokáže říct svému dítěti, jemuž by měl být oporou a hledat s ním cestu z nesnází. Není ojedinělé, že děti mluví o tom, jak jim rodiče říkají, že je zklamaly, že jsou nuly, že se neměly radši narodit, že snad ani nejsou jejich,“ líčí Regnerová.

A když se pak jejich školní výsledky ještě probírají v širší rodině a s různými známými, dochází ke srovnávání, předhazování lepších výsledků vrstevníků, jsou děti chyceny v pasti, ze které prostě není úniku.

Dospělý si možná pár nehezkými větami uleví, má pocit, že zafungoval jako autorita, splnil svou rodičovskou povinnost. Jenže pravda je taková, že i jednou větou se dají napáchat velké škody a rány, které se jen těžko hojí.

Neustálý tlak na výkon, znevažování, vyvolávání pocitu méněcennosti, to je těžko zvladatelné pro kohokoli – dítě i dospělého. Jenže dospělý, který má za sebou nějaké životní zkušenosti, nejrůznější menší či větší úspěchy, má alespoň o co se opřít. Dítě nic takového nemá – pokud s každým vysvědčením slýchá jen kritiku nebo je trestáno, snadno nabyde dojmu, že opravdu nestojí za nic. Že je skutečně nula. A nuly přece nic neumí, nic nedokážou, maximálně něco zničit, rozbít, ublížit.

Tyhle pocity se samozřejmě pak projeví na chování dítěte. „Některé ubližuje ostatním, aby alespoň v něčem vynikalo a nad něčím mělo kontrolu. Jiné získává jedinou kontrolu sebepoškozováním, trýzní se hladem, nadměrně cvičí, jí či zneužívá prášky nebo drogy. Získává tak kontrolu nebo naopak pocity úlevy či na druhou stranu pocity slasti a euforie, případně alespoň možnost útěku do jiného světa. A bohužel někdy je beznaděj tak velká nebo dojde ke zkratu a dítě může volit i útěk ze života,“ varuje Regnerová.

Určitě se ptáte, co tedy dělat, když zrovna vaše dítě nenosí domů samé jedničky a ve škole mu to jednoduše moc nejde. Ta rada je prostá – buďte dítěti oporou! Vždy a za všech okolností! „Všímejte si ho, ale nechávejte mu i dostatečný prostor pro rozvoj. Pomáhejte, podporujte, nabízejte různé druhy pomoci (společné učení, doučování, různé styly, jak se učit…), oceňujte i malé pokroky, neklaďte na dítě velké nároky, nenadávejte mu, nelámejte nad ním hůl, nejednejte s ním jako se ztraceným případem, hledejte jeho vlohy a talenty a podpořte ho v nich. Učení stejně jako celý život je cesta, vývoj, v němž má každý právo na vlastní tempo a styl, který jemu vyhovuje. „Je to, jako když se učíte plavat, každému vyhovuje jiný styl učení. Když na topícího se budete křičet ‚jsi nula, utopíš se‘, jak to může dopadnout?“ uzavírá odbornice.

Rodičovskou lásku a podporu potřebují děti všeho věku, i ty velké. Nedostalo se vaše dítě na střední školu? Podpořte ho, je to pro něj první velké životní zklamání