Vrtulníkoví rodiče: Chrání děti tak moc, až jim zničí sebevědomí a vychovají z nich nešťastné dospělé

Výraz helicopter mother neboli helikoptérová matka poprvé použil v roce 1969 učitel a dětský psycholog Haim Ginott v souvislosti s teenagery, kteří si stěžovali na rodiče, že jim nedopřejí žádnou volnost ani prostor. Dnes už se tenhle termín neužívá jen v souvislosti s dospívajícími, ale i s menšími dětmi. Stalo se z něj obecné označení pro až přespříliš úzkostného či ochranitelského rodiče, kterého sžírá neustálý strach o potomka.

Mezi důležité rodičovské úkoly patří naučit děti pracovat se strachem. Jenže nikdy nekončící obavy naopak vedou rodiče k tomu, že potomka hlídají na každém kroku, nic a nikam nesmí sám, spousta aktivit je mu předem zakázána, a stává se tak v podstatě vězněm rodičů. A i když je za vším dobrý úmysl (snaha milované dítě za každou cenu chránit), výsledek není nic moc.

„Rodič tímto přístupem samozřejmě záměrně neškodí, naopak dělá maximum, které umí. Každopádně i tak může jeho urputnost v dítěti probouzet strach ze všeho. Nemá prostor se rozlétnout, poznávat nové a neznámé, posouvat se. Jeho svět má striktní mantinely, za které z různých důvodů nesmí, a tím se zužuje jeho poznávací prostor,“ vysvětluje životní koučka Lucie Mucalová.

Navíc můžete dítěti stokrát opakovat, že když bude na koloběžce jezdit příliš rychle, tak spadne a odře si koleno, ale některé zkušenosti je potřeba si odžít, jinak nejsou přenositelné. „Dítě začne objevovat svět, a když se mu to daří, roste mu sebevědomí. Utvrzuje se v tom, že ve světě obstojí. Pokud mu ale rodič tohle znemožní, těžko se může psychicky i psychomotoricky vyvíjet,“ varuje životní koučka Lenka Procházka.

Jak se děti s tímto škodlivým typem výchovy vyrovnávají? U malých ratolestí, kde rodiče ještě platí za největší autority, vzpoura příliš nehrozí. S větší či menší ochotou se podvolují tomu, co jim rodiče zakazují, nechodí, kam je nepustí…

U dospívajících to tak jisté není. Buď bojácný modus rodičů převezmou a i oni se začnou života bát, nebo se vzbouří. „Některé děti začnou rodiče negovat, neposlouchat je, vzdorovat jim. Je to jejich snaha o zachování identity, prostě nechtějí podlehnout. Bohužel to bývá začátek vzájemného vzdalování, které nakonec vede k absenci důvěry mezi dítětem a rodičem,“ upřesňuje Lenka Procházka. A může to vést k problémům s rodiči v dospělosti.

Že je lepší trochu rizika podstoupit, svoje rodičovské strachy krotit a i za cenu odřeného kolena dopřát potomkovi možnost sbírat zkušenosti a jednoduše poznávat život, je asi jasné. Nabízí se ale otázka, s čím se pak v dospělosti potýkají děti, jejichž rodičům se to nepovedlo. Co všechno jim trvalé obavy, úzkosti a nezdravá ochrana rodičů mohou způsobit?

Nízké sebevědomí: Protože nikdy nedostaly možnost s něčím se poprat, zvládnout nějaké trápení či zariskovat, neměly šanci si přirozeně budovat sebevědomí a důvěru v sebe sama a ve své schopnosti.

Nerozhodnost: Vždycky někdo rozhodoval za ně a určil jim, kudy vede „správná“ cesta. Nejsou proto zvyklé činit rozhodnutí, vyhodnotit, co je pro ně to pravé, a mohou mít pak tendenci někoho poslouchat a nechat se řídit.

Nesamostatnost:  Nikdy si samy neukrojily chleba, protože by se mohly říznout. Na štafle pro kufr na horní polici vždycky lezl táta, aby nespadly. A tak si zvykly… Když si pak v dospělosti musejí přece jen s něčím poradit samy, jsou bezradné.

Bojácnost: Strach rodičů se do nich otiskl. Celé dětství a dospívání byl v podstatě jen výčet možných nástrah, proto není divu, že se bojí. O sebe, blízké, vlastní děti. A tím předávají štafetu obav a úzkostí další generaci.

Problém zvládat životní změny: Co je nové, bývá nejisté, tudíž i nebezpečné. A pokud celé dětství a dospívání poslouchaly, že si mají hrát jen v parku u domu, o tři ulice dál nesměly, protože to tam neznaly, vybudovaly si v sobě strach z neznámého. Jít za lepší prací, procestovat svět, najít si nové přátele, odejít z nefunkčního vztahu – to vše je pak velký problém.

Problém s autoritami: Pokud v době dospívání přišel odklon od rodičů a vzpoura, mohly si v sobě vypěstovat odpor k autoritám. Celé dětství se po nich vyžadovala poslušnost, vše jim bylo zakazováno, nic nemohly a vzepřít se bylo těžké. A tak mohou mít pocit, že dělat cokoli, co jim někdo říká či radí, je návrat k tomu, čemu se tak těžko vzepřely.

Úzkostné a příliš ochranitelské rodičovství nezpůsobuje jen psychické potíže, ale také zvyšuje riziko vzniku astmatu a alergií, zažívacích obtíží i bolestí zad.