Víte, že příjmení ovlivňuje váš život? Možná je čas ho změnit

Děda se vztekal tak nahlas, že to nešlo přeslechnout ani u vedlejších stolů. „Nemáš žádnou hrdost! Vždycky jsme byli Čurdové, jen ty teď podlehneš nějaké namachrované čúze. Kam jsme to dopracovali,“ nebyl k utěšení. Vnuk se nenechal vyvést z rovnováhy. Bez hysterie oznámil: „A víš ty co? Já na to naše příjmení nikdy hrdý nebyl. Jmenovat se jako někdo, kdo udal gestapákům kamarády, kteří spáchali atentát na Heydricha, mě nikdy netěšilo. Moje děti Čurdové nebudou ani omylem, howgh.“

Budoucí ženich už dávno odešel, zatímco hospoda vřela. Zbabělec? Příjmení si z chlapů mění jen podvodník, podpantoflák nebo zakomplexovaný chudák. Stačí, že s tím v současnosti otravujou ženské. Jako by nebylo dost starostí s inflací, chaosem v politice, válkami. Vaše starosti na naši hlavu…

Nejde o blbost. Inflace, úroky hypoték a politici se mění. Příjmení zůstává. Táhne se za námi jako stín. Zdobí, slouží jako talisman – nosíme-li je po někom, na koho jsme hrdí. Anebo nás naopak tíží a hyzdí jako zrezlé brnění.

Ženy si už prosadily svou. Když chtějí, přijmou novou identitu. Po rozvodu se spousta z nich vrací ke svému dívčímu jménu. Nosit příjmení po expartnerovi, se kterým už nechcete nic mít, je stejně logické jako nosit kabát vymáchaný v močůvce a tvářit se, že jde o pravý leopardí kožich. A co muž, který se s „nebožkou“ rozešel ve zlém, oškubala ho jako kuře a štve proti němu děti? Opravdu cítí dojetí a vděk, že jeho příjmení po tom všem vláčí dál světem?

Proč by si nemohli nové příjmení zvolit i muži a klidně si vzít to manželčino, když ji milují? Proč nosit to po otci, který každý měsíc prochlastal výplatu, v opilosti všem sprostě vynadal, případně ženě i dětem jednu vrazil? Proč se jmenovat po tátovi, jenž na synka celé dětství kašlal? Chrtil se o pár stovek alimentů a jeho největší starostí bylo, aby nedejbože chlapec nešel studovat, a on se tak zbavil vyživovací povinnosti co nejrychleji? Proč se jmenovat po někom, kdo hodil dítě z prvního manželství přes palubu a chlubil se jen těmi z druhých nebo třetích? Protože tradice, zvyklost a basta?

Kouzelné slůvko dobrovolnost změnilo ženské životy v mnohém. Chtít se po svatbě jmenovat po partnerovi, stejně jako se až do smrti držet příjmení, které nosí od narození, nevypovídá o charakteru dotyčné vůbec nic. Kromě toho, že jedná svobodně. U mužů to pořád vzbuzuje poplach. Jasně, byl to zvyk a tradice. Ale on byl i zvyk a tradice upalovat čarodějnice a chodit se na to koukat na čumendu, jako my dnes koukáme na show Peče celá země. Tradice i zvyky se přežívají.

Inuité, původní obyvatelé Antarktidy, věřili, že člověk má tři duše. Z toho jedna je jeho jméno. Když vybrali svému dítěti dobré, mělo šanci na dobrý život. Když ho pojmenovali po někom ctěném, i na kojence přešla úcta a respekt dotyčného. Pokud si ale rodiče nesehnali patřičné informace a synek dostal jméno po strejdovi, na kterého se provalilo, že byl vrah, zloděj nebo mlátil svoje partnerky, muselo honem pryč i jméno dítěte. Přešlo by na něj prokletí, pohrdání i zlo. Inuité byli chytří kluci i holky – jméno a náš postoj k němu, to, jak se s ním cítíme, je základ všeho!