Tchyně je učitelka. Hádáme se kvůli výchově, už půl roku nespím a brečím. Jsem opravdu já ta špatná?

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Dobrý den, s přítelem jsme 12 let, máme tři děti předškolního věku. Žijeme v domě s tchyní a tchánem. Přítele miluji, děti také, ale hádáme se kvůli jeho matce. Do doby, než jsme měli děti, nebyl s ní jediný spor, nevměšovala se nám do života. Jakmile mě ale přítel požádal o ruku a přišlo první dítě, začaly hádky s tchyní (je učitelka) ohledně výchovy a všeho…

Jakmile jsem si s ní sedla a snažila se jí říct, co mi vadí, vždycky to vypadalo, že to pochopí, ale druhý den bylo všechno jako dřív. Přítel mi říká: „Je jí sedmdesát, nemáš pochopení pro stáří, že má vždycky poslední slovo, že musí byt po jejím.“

Ale proč to od něj pochopí napotřetí a ode mě – ať jí to řeknu desetkrát a pak už na ni zvýším hlas – to nepochopí? Potom mluví s přítelem, příbuznými, všemi kolem, brečí, řeší to s nimi a já jsem za tu nejhorší. Upřímně nevím, co mám dělat…

Například tady běhá s různými spreji, že tu jsou mravenci a pavouci, a křičí u toho. A pak se diví, že se toho děti bojí, a vyčítá to mně, že jsou děti uřvané při každém pavoukovi. A když jí řeknu, kdo tu dělá scény, že u mých rodičů jsou děti v pohodě, tak jen brečí a volá příteli. Když si vezme děti na hlídání a pak mi je vrací, tak dostanu přednášku, co umí a neumí. Což by nevadilo, kdyby to řekla jednou, ale chodí pak za mnou, dokud nemá poslední slovo a dokud se vše neopraví.

Každé narozeniny se ptá, co má udělat dětem, jak si to představujeme, i den předem. A pak to nerespektuje a svádí vše na to, že si to nepamatuje a podobně. Přitom má oběhané všechny doktory, kteří jí potvrdili, že je úplně zdravá. A upřímně, i já bych chtěla být tak krásná a zdravá ve věku, ve kterém je ona.

Takže si pak vždycky vyleju vztek na příteli, on je jako mezi dvěma mlýnskými kameny… A jsme aktuálně na rozchod. I když jsme se snad v životě nehádali my mezi sebou. Už půl roku nespím, brečím, protože podle mě ani jeden nevíme, co máme dělat. Já ho prosím, ať jí to vysvětlí, přítel se proti ní nechce asi stavět (nebo mi to tak přijde), protože je stará a já nemám respekt ke stáří… Opravdu ho nemám, jsem opravdu já ta špatná? Děkuju. Katka

Milá Katko, nevěšte hlavu. Jak říkají v NASA: neexistují neřešitelné situace. A i tahle, která se vám momentálně jeví jako bezvýchodná, rozhodně rozuzlení má.

Začnu netradičně – ekonomickým uspořádáním vašeho společného života. Píšete, že v jednom domě bydlí dvě rodiny: vaše a pak rodiče vašeho partnera. Předpokládám, že dům patří tchánovi s tchyní, a jelikož jste partnerka jejich syna, přirozeně došlo k nabídce, že budete bydlet „v jejich“. Patrně neříkám nic nového, ale zdůrazňuji to proto, že si musíte uvědomit, že se pohybujete – biologickým jazykem řečeno – na „jejím výsostném teritoriu“. A to znamená, že se v případě sporu automaticky ocitáte v mírné nevýhodě. Přece jen bydlíte u tchyně a v podtextu cítím z chování matky vašeho partnera nevyřčený předpoklad, že budete i poslušně přijímat její pravidla.

Asi si říkáte, proč mi to píše? Je přece jasné, že budeme bydlet u jeho rodičů, když mají velký barák, a zřejmě i počítali s tím, že si syn přivede nevěstu. S tím samozřejmě souhlasím. Přesto je třeba si uvědomit, že bydlení s tchyní s sebou často nese konflikty a že to není jediná možná volba.

Povím vám příklad z vlastního života, kdy jsem mohl přijmout nabídku rodičů mé manželky a jako dar obdržet panelákový byt na sídlišti. Tchán s tchyní tehdy bydleli v podobném bytě o patro výš. Nabídka byla upřímná a finančně výhodná, ale já jsem ji odmítl. Bylo mi totiž jasné, že přijmout darovaný byt s sebou přinese (mnou) nechtěnou kontrolu ze strany tchyně.

Bude vědět, kdy dorazím domů z vánočního večírku, uslyší, když se budeme hádat, všimne si pošty z finančního úřadu… A já budu muset její kontrolu trpět, protože jsem přijal dar ve formě „bydlení zadarmo“. Tehdy jsem se rozhodl, že si raději vezmu hypotéku a budu dvacet let splácet vlastní bydlení. Neříkám, že mé rozhodnutí je lepší než vaše, ale jen na příkladu poukazuji, že jsem zvolil soukromí a svobodu a odmítl „diktaturu dobroty s povinnou vděčností“.

Tohle asi dnes ve vašem příkladě už takto radikálně vyřešit nejde. Pojďme se tedy pokusit najít řešení v mantinelech současné situace. Víte, že se o tchyních říká spoustu vtipů, a asi jste si vědoma, že se tak neděje náhodou. Většinou jde o to, že matky synáčků jsou často ke svým potomkům protektivní a prosazují si vlastní principy výchovy i směrem k synově ženě. Děje se tak proto, že taková matka (a vaše tchyně bude nejspíš typickým příkladem) se nesmířila s transformací vlastního mateřství. Co tím divným souslovím míním? Prostě s faktem, že její výchovná a dozorující role skončila tím, že synek vyletěl z hnízda, našel si nevěstu, zplodil s ní tři děti a teď si chtějí žít podle vlastních pravidel.

Vaše tchyně nikdy svoji roli neukončila ani netransformovala. Je to pořád ta samá máma, která „přece ví nejlíp, co je dobré pro jejího syna“. Její upřímně míněné rady jsou však nevyžádané a nerespektují vás jako hlavní ženskou postavu v nové rodinné jednotce. Vaše hnízdo je nyní vaše teritorium a tam mají platit vaše pravidla. Tchyně může rady nabízet, ale vy si máte maximálně vybrat, zda je aplikujete, nebo ne. Pro urovnání vaší rodinné situace tak nutně potřebujete znát instrukce, jak si své teritorium před o generaci starší ženou uchránit.

Klíčovou postavou, která otevírá možnosti šťastného konce vašeho trápení, není tchyně, nýbrž váš muž. Její syn. To on si musí uvědomit, že hlavním životním partnerem je teď jeho žena, a za tu se musí umět postavit. Přes to nejede vlak. Jinak to prostě nepůjde.

Jeho nechuť jít do konfliktu s mámou, jeho relativizace problému typu: je už to starší žena, musíš ji respektovat… To vše jsou jen výmluvy muže, který se nevymanil z role dítěte a neumí se postavit vlastní mámě. To samozřejmě neznamená, že by svoji matku měl přestat respektovat. Vůbec ne. Musí se ale přestat vyhýbat konfliktu a převzít zodpovědnost za řešení situace.

Měla byste svému muži vysvětlit, že se od něj očekává mužné, nikoliv dětské rozhodnutí a že v novém hnízdě už o nová ptáčata pečuje nová samička – vy. Ta starší už svoji roli splnila a patří jí za to dík a respekt. To jí ale nedává právo nahrazovat vaši roli.

Nutno poznamenat, že způsob, jakým toto budete svému muži sdělovat, musí mít určitou tonalitu. Takovou, v níž se nebude cítit tlačen do kouta. Naopak: měla byste ho požádat o pomoc, trochu mu polichotit, pochválit ho a nešetřit obdivem. Pak v klidu vysvětlit, jak si sice vážíte jeho mužnosti, ale že očekáváte, že ji použije v praxi. Vyhněte se vyčítání a  kritice. Vám se sice na chvíli uleví, ale on bude reagovat negativně. Stáhne se, uzavře a problém odloží do budoucnosti.

Je fajn, že si s tchyní umíte sednout a popovídat, ale jelikož ji sama nepřeválcujete, musíte dostat na svou stranu svého muže. Tvrdíte, že „vše bylo fajn, dokud nepřišly děti“. To by naznačovalo, že tchyně-učitelka nestojí o vměšování do všech sfér vašeho života. Asi vám nechodí přestavovat nábytek, nedoporučuje, kam jet na dovolenou, ale její nevyžádané rady se soustředí čistě na výchovu dětí. Co si z toho vzít?

Doporučuji, abyste po provedeném procesu, na konci něhož máte na své straně vašeho muže, zařadila malou zpátečku a některé úkony týkající se dětí jí zpětně nabídla. Kontrolovaně. A jen ty, které budete chtít.

>>>Mamánci podle horoskopu aneb Muži a jejich matky. Raci ji jen tak neopustí a Štíři mají pevné pouto