Tatínek je v terminálním stadiu, lékaři mu dávají pár týdnů. On je ale plný naděje. Říct mu pravdu?

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Před třemi lety diagnostikovali mému otci rakovinu jícnu, je mu 80 let. Od té doby prodělal dvě série chemoterapií. Před dvěma měsíci nám ale lékaři oznámili, že další léčba by neměla žádné účinky. Vzala jsem si od nich zprávu a nechala si ji vysvětlit kamarádkou lékařkou, ta mi potvrdila, čeho jsem se bála. Rakovina metastázovala do jater a v podstatě do celého těla, léčba je naprosto nemožná. Jenže tatínek odmítá tu diagnózu přijmout. Nechceme mu říct natvrdo, jak to s ním vypadá a že mu doktoři dávají spíš týdny než měsíce života, bojíme se, že by to neunesl. Jenže také mě bere za srdce, když vidím, jak se snaží hledat nové možnosti léčby. Teď si našel, že v Irsku léčí rakovinu jícnu experimentálními metodami, a plánuje tam jet. Přitom už sotva chodí, jedině s chodítkem a pár metrů a váží snad ani ne 40 kilo. Jak mu vysvětlit tak, aby ho to neranilo, ale aby zároveň nepěstoval plané naděje, které by ho pak mohly zklamat, že ve svých 80 letech skutečně umírá? Nebo máme dělat, že to tak není, a podporovat ho v hledání léčby? Na jednu strany si myslím, že by se mu ulevilo, kdyby se s tím smířil, ale třeba naopak potřebuje naději až do konce. Ale zase žít ve lži…? Zkrátka nevím. Děkuji mnohokrát za váš názor, Lucie.

Milá Lucie, naprosto chápu, že se cítíte rozpolcená a nevíte si rady. Vzít svému tatínkovi naději na vyléčení, anebo ho klamat? Je to bez diskuse jedna z nejtěžších situací, které se vám v životě mohou přihodit, a vy se přirozeně ptáte, jestli existuje někdo, kdo by vám vaše rozhodnutí mohl ulehčit. Někdo, kdo takové situace zažil, nebo má s podobnými případy zkušenost. Prostě někdo, kdo by se rozhodl tak trochu za vás… a navíc správně.

Tak dobrá. Pokusím se vám vyhovět a stát se tím opěrným bodem ve vesmíru, který vám ulehčí vaše těžké rozhodnutí. Začněte tím, že si takzvaně zvědomíte základní principy života, takové, s kterými nehneme a s nimiž se narodíme a zemřeme. Ano, bavím se o přirozeném koloběhu věcí. A když používám slovo „přirozený“, myslím tím - konkrétně ve vašem případě například - že děti by neměly umírat dříve než rodiče. Bohužel, rodiče jednou nutně odejdou a děti se s tím mají smířit.

Lidé v různých dobách a různých kulturách vymýšleli rituály a obřady, během nichž se loučí se svými drahými zesnulými. To není jen folklor. Takové rituály pomáhají pozůstalým srovnat se se ztrátou, rozloučit se s příbuzným a nakonec se smířit s odchodem milované osoby. A jít dál. Když si myšlení nastavíte tak, abyste se se smrtelnou nemocí vašeho tatínka (a tím, že pravděpodobně zemře) nejdřív smířila sama, budete mu pak moci být jistější oporou v roli dcery.

Takže pokud jste si provedla přenastavení vlastního mindsetu a jste připravena na tatínka, můžete si znovu projít všechny varianty. Podle toho, co píšete, se zdá, že vidíte jen dvě možnosti: nebrat mu jeho falešné naděje na experimentální léčbu, nebo mu říct tvrdou pravdu. Domnívám se, Lucie, že jste nevzala v úvahu, že by se obě varianty daly zkombinovat.

Každý člověk by měl mít právo na to se rozhodnout o svých posledních dnech sám. Pokud bude žít ve lži a falešných nadějích, může mu pak chybět čas na to se hezky a v klidu rozloučit s příbuznými. A fakt, že mu řeknete pravdu mu nemusí vzít jeho srdce bojovníka. Třeba do toho půjde po hlavě i s vědomím, že lékaři už nevidí žádnou možnost. A takhle byste mohla mít čisté svědomí, že jste tatínkovi nelhala a že své poslední dny stráví tak, jak chce on.