Proč si prarodiče rozumí lépe s vnoučaty než vlastními dětmi? Dohánějí druhou šanci a jsou za ni vděční

Vybavujete si třídílný televizní seriál Metanol vycházející z tragické události na sklonku letních prázdnin v roce 2012? Tehdy zabil během několika týdnů alkohol vyrobený ze směsi etanolu a prudce jedovatého metanolu nejméně 38 lidí a další přiotrávil. O děj filmu ale nejde, seriál začíná scénkou z hornické rodiny. Dcera se na návštěvě rodičů podivuje, že se i oni chystají na první školní den jejího syna. „Mišánek má štěstí, že bude mít kolem sebe rodinu. Já s tebou do první třídy jít nemohla. Musela jsem do práce. Dodnes si to vyčítám,“ odpovídá jí lítostivě babička v podání Veroniky Freimanové. Stres s kloubením péče o rodinu a práce rozhodně není jen tématem dneška, ten problém tu byl vždycky.

Podle psycholožky Marty Boučkové je role prarodičů jakousi druhou, opravnou šancí rodičů (tedy bývala, protože posunutí věku odchodu do důchodu zamíchalo kartami i v tomto). „V mládí honíme spoustu psů naráz. Ani za socialismu si rodina nemohla, a dokonce nesměla dovolit, aby jeden z dvojice nepracoval. Dnes do toho ženou rodiny finance. Prarodiče sehrávali důležitou roli, kdy od nich vnoučata neslyšela tak často: Honem, poběž, nezdržuj, už jsme tam měli být.“ Hlavní devízou babiček i dědů byla, a stále by měla být, trpělivost a respektování tempa dítěte. Zodpovědnost za výchovu je na rodičích, babičky s dědou by už měli mít v popisu práce jen poskytovat lásku a klid.

Tereza, vnučka herečky Aleny Vránové, se mnohokrát vyjádřila, že má ke své babičce velmi vřelý a citový vztah. K matce Markétě přistupovala vždy kritičtěji. „Máma strašně let pila. Vypila si mozek a totálně se zničila. Stojím za babičkou,“ zastala se představitelky Pyšné princezny, když si na ni její dcera veřejně stěžovala. Nejde o výjimku, kdy v rodinách házejí záchranné lano dětem prarodiče, a nemusí jít hned o potíže s alkoholem, nemocí nebo penězi. „Řada dnes obdivovaných velkých ženských kariér manažerek, právniček, lékařek, vědkyň a jiných náročných profesí by se nekonala, kdyby je „neservisovali“ právě babičky a dědové. Bez prarodičovského nasazení by ze spousty kvalitních dcer a synů, kterými se exponovaní rodiče chlubí, vyrostli sice zajištění, ale citově deprivovaní a hodnotově neukotvení jedinci,“ říká psycholožka Marie Zemanová. Jen se o tomto aspektu kariér veřejně nemluvilo. I proto vznikl frustrující optický klam superrodičů. „Tyto děti mají rodiče rády a jsou na ně hrdé. Ale tu ryzí jistotu citové kotvy, pochopení trablů a ujištění „to se zase přežene“ mají od prarodičů.

V knize rakouské psycholožky Gundi Mayer-Rönne s názvem Nová role: babička – veselý, uvolněný a respektující vztah k vnoučatům najdete následující stať. „To, co dávám jako babička mladším generacím, je má vůle, nikoliv oběť. Jediná odpověď na otázku, čím se oni odvděčí mně, zní: ničím.“ Tajemství unikátního vztahu vnoučat s babičkou (dědou) přirovnává k fontáně. „Tak jako voda ve fontáně tryská odshora dolů, tak proudí energie od starší generace k té mladší, aniž by se čekalo na tzv. vyrovnání sil.“ Jinými slovy, rodiče sice poslouchají, že by od svých dětí neměli nic očekávat a prostě je přijímat takové, jaké jsou, ale doopravdy to každý umí většinou až v prarodičovském věku.