Článek
Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:
Dobrý den, jsem druhorozená dcera mé matky a od dětství cítím, že je to špatně. Mám starší sestru, která má pořád navrch a popichuje mámu proti mně. A tak to je celý život, dokonce si vzaly na paškál i mého bývalého manžela. Já jsem byla mezi mlýnskými kameny a nevěděla jsem, jak to řešit. A i když jsem stála při manželovi, který byl hodný, tak nakonec naše manželství po letech vzalo za své.
Teď bohužel vše pokračuje. Mámu jsem vytáhla ze spárů sestry (prodala jí byt a peníze utratila, brala drogy…), tady u nás jsem jí objednala byteček v domě s pečovatelskou službou a myslela jsem, že bude klid. Ona se zařekla, že už nikdy v životě nechce ségru vidět, jenže po čase ji začala (i přes můj výslovný zákaz) zvát i s celou rodinkou a já jsem si říkala, co se s mámou stalo, že se nějak změnila… Přišla jsem na to a řekla jsem, že si to nepřeju po tom všem, co jí ségra udělala. Ale obrátilo se to opět proti mně a mému příteli… Nazvala mě sviní špinavou a ségra o mně roznáší, že jsem adoptovaná. A možná na tom něco bude, protože mi v jedné zprávě matka napsala: „Od té doby, cos přišla sem do té rodiny, tak jsou tu jen problémy…“
Ta černá díra, co mám v hlavě, se naplno otevřela a nelze ji zavřít. A tak jsem to už jednou provždy utnula a obě jsem zablokovala. Dokonce mi napsala, že doufá, že si mě vezme satan, aby byl klid, a že snad se mnou praští mozková mrtvice, jako už se jednou stalo… Ale já jsem se z toho dostala a od ségry se mi dostalo, že jsem tehdy měla zůstat na tom druhém břehu při klinické smrti… Už tohle dál nechci řešit! Mám přítele, který je na mě hodný, mám děti, které mají rodiny, a to je můj život a to mě naplňuje. Svých emocí se zbavuji tím, že o tom napíšu báseň, a to mě uklidňuje. Prosím tedy o radu, co s tím… Díky. Jitka
Odpověď
Milá Jitko, první emoce, která se mi vkrádá do mysli, když čtu vaše řádky, je lítost. Ano, je mi líto, že se celý život snažíte, abyste měla hezké vztahy s nejbližšími příbuznými a partnerem… A ono se to stále jen zhoršuje.
Možná že když nešťastné chvíle takto shrnete v pár řádcích, tak už ten samotný akt psaní působí terapeuticky. Musela jste si sednout, utřídit myšlenky, zorientovat se v tom, co vás nejvíc trápí a pak sepsat, jak žijete a kdo vám brání ve štěstí. A vidíte, asi není náhoda, že vám psaní básní pomáhá setřást ze sebe ty ošklivé černé emoce, které na vás vaše sestra s mámou neustále házejí.
Ale pojďme si udělat malou inventuru. Žila jste a žijete ve světě, kde jste vyrůstala s vědomím, že rodina je nejdůležitější hodnota. Že si máme pomáhat, mít možnost se o sebe opřít, když se zrovna někomu nedaří, že se máme mít rádi. Co ale dělat, když máte sestru, která do všech vztahů pouští jed a snaží se jen škodit?
Příběh, který popisujete, trvá celý život. Nezmínila jste jedinou vzpomínku, kde vás starší ségra podržela, kde vás pohladila a řekla: „Neboj, to zvládneme.“ Myslím, že čekání na to, že se chytne za nos a něco se změní, už bylo dost. V zájmu vlastního štěstí musíte tuto kapitolu uzavřít a jít dál. Cesta k vyléčení vaší „černé díry“ – té emocionální prázdnoty – spočívá v hromadění pozitivních zážitků tak dlouho, dokud si je vaše podvědomí nezapamatuje natolik, že těmi hezkými věcmi začne nahrazovat ty ošklivé. Přestaňte se soustředit na to, jak změnit sestru a jak odstínit mámu od jejího vlivu. Sama určitě dobře víte, že je to boj s větrnými mlýny, který se nedá vyhrát.
Místo toho se naučte prodlužovat pozitivní zážitky. Udělejte si mentální mapu: takový seznam hezkých věcí, které máte v životě ráda, a naučte se u nich v mysli setrvat déle. Když vám zavolají děti, že se mají dobře, udržte si tu vzpomínku v hlavě déle než jen po dobu trvání telefonátu. Poděkujte si, jak hezky jste je vychovala, natáhněte ten pocit a nechte ho působit. A tak to dělejte se všemi zážitky, které jsou pěkné.
K čemu to je, ptáte se? Lidský mozek funguje bohužel tak, že pozitivní věci vnímá automaticky, ale na negativní se přehnaně soustředí – aby je vyřešil. Je to stejné, jako když děti přinesou na vysvědčení samé jedničky: „To je fajn,“ řeknete si, a dál se tím nezabýváte. Když se tam ale najednou objeví dvě čtyřky, začnete se strachovat. A vy za sebou máte těch negativních zážitků tolik, že byste měla začít sbírat ty pozitivní lopatou!
Hokejovou terminologií řečeno, musíte prostě víc gólů dát než dostat. Ve vaší situaci není možné ubránit remízu 0:0. Dobře víte, že nějaké ztráty nastanou. Odřízněte se od toxických vztahů a uvědomte si, že máte svoji rodinnou jednotku v pořádku. Děti se povedly a váš partner vás má rád. Tečka. To naprosto stačí. Chybou by bylo zkoumat, proč je vaše sestra zlá, proč vám ubližuje, jak to, že se živí negativní energií a systematicky vás rozeštvává.
Uvědomte si, že nemůžete ovládnout oceán, ale můžete surfovat na jeho vlnách. Mámu ani sestru jste si nevybrala. Byly vám „přiděleny“ a musíte žít s tím, jak byly karty rozdány. To je ten oceán, který nezměníte. Vašeho muže jste si ale našla sama a evidentně vám výběr partnerů docela jde. Děti jsou také vaše zásluha. To je štěstí, ze kterého musíte vycházet. Odsud začněte čerpat životní energii. Děkujte a rozdávejte pochvaly manželovi, dětem a všem, kdo si to zaslouží. Nakonec se míra hezkých zážitků přehoupne nad ty nepříjemné a časem zmizí i černá díra. Ta se totiž ukrutně bojí lásky.
