Co manželka provádí, ve mně zabilo všechno, co jsem k ní cítil! „Krmte v sobě hodného vlka,“ radí kouč

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Dobrý den, se ženou jsme se rozhodli založit rodinu a předem jsme se shodli na metodách výchovy budoucího potomka. Následovalo těhotenství a začaly se projevovat změny v názorech i chování. Téměř vše, co na začátku vztahu popisovala, že se jí nelíbilo u nich doma, začala dělat. Moc se mi to nelíbilo, tak jsem jí svou obavu sdělil. Vymluvila se na těhotenství a na všechny nové věci a uklidnila mě, že je to dočasné.

Delší dobu jsem tomu tedy nedával žádnou velkou váhu. Když se jednalo jen o „mou výchovu“, tak jsem to přehlížel. Nicméně když se začalo jednat o výchovu syna, už to nešlo přejít mlčky. Výchova syna se stala velkým tématem a příčinou všech našich sporů. Hádky vyústily až v to, že mě žena opakovaně vyhazovala z bytu. Když mi pak jednou s naprostým klidem řekla, že to myslela vážně, tak jsem odešel. Nebylo to jednoduché rozhodnutí.

Manželka nabyla dojmu, že jsem potomka nikdy nechtěl a teď ho chci jen proto, abych jí ublížil. Syna mi dávala jen sporadicky a čekala, až požádám o rozvod. Když jsem tak učinil, měla již několik psychologických posudků, že syn ke mně nemá vztah. Soud tedy nařídil další psychologické sezení a postupné navyšování styku syna s otcem. Matka postupně vytváří mezi sebou a synem závislost a neustále ho „motivuje“, aby ke mně nechtěl. Odborníci se pak diví, proč je progres tak pomalý. Žena se brání tím, že synovy názory jsou z jeho vlastní hlavy. Když odborník dojde k tomu, že to tak není, žena řekne, že v daného odborníka nechová důvěru, a musíme navštěvovat nového.

Soud se pomalu chýlí ke konci. Domnívám se, že skončí střídavou péčí 1 : 1. Očekávám odvolání, jelikož jak matka, tak pětiletý syn mají pocit, že se o něj nedokážu postarat. Pro upřesnění: mám dost slušnou práci, vlastní bydlení a zájem o vlastní dítě.

Jak z toho ven? Po nastudování kdejaké rady, přečtení kdejaké knihy jsem došel závěru, že bych k ženě měl chovat úctu, být vřelý a vlídný. Když to neudělám, je spokojená a útočí. Když se tak chovám, je nespokojená a útočí ještě víc. Rada psychologa, jestli by nebylo lepší se dítěte vzdát, když je matka tak urputná, beru spíš jako útok na mou osobu a neprofesionalitu než jako radu.

Všechno, co teď manželka provádí, ve mně zabilo naprosto vše, co jsem k ní cítil. Teď už je to pouze matka mého dítěte, kterou budu muset potkávat, dokud jeden z nás tří nezemře. Stará dobrá fráze, která říká, že čas všechno zahojí, tady funguje přesně obráceně. Je nějaká naděje, že se to uklidní? Nemůže nastat situace, že by žena sobě nebo dítěti chtěla ublížit? Děkuji za odpověď. Jiří

Milý Jiří, příběh, který žijete, a pocity, jež vámi cloumají, ve vás patrně vyvolávají bezmoc. „Jak z toho ven,“ píšete uprostřed svého dopisu v zoufalém výkřiku o radu, pomoc či instrukce. Stejně jako v hollywoodském filmu se musíte nejdřív přestat nechat vláčet událostmi a místo toho je začít vytvářet.

Kde začít? Jako ve všech vztahových problémech i ve vašem případě je třeba udělat pomyslnou „magnetickou rezonanci“ všeho, co se mezi vámi a vaší ženou stalo. Chcete-li, můžeme tomu říkat anamnéza. Teprve když se vám podaří pochopit, co vaše žena cítila (a cítí) a jaké motivace měla (a má) ke svému jednání, budete moci zvážit, jak získat zpět kontrolu nad svým životem. A o tyhle dvě věci v zásadě nyní hrajete. Nikoli co se stalo, ale proč se to stalo a jak se zachovat, abyste dosáhl svého cíle.

Pojďme tedy na screening vašeho vztahu. Zapínáme diagnostické přístroje. Tak nějak „po chlapsku“ začínáte věcným souhrnem toho, co začalo jako racionální rozhodnutí o založení rodiny a končí rozvodem a tahanicemi o dítě. Zmiňujete dohodu, kterou jste měli ještě před narozením potomka. Nezmiňujete však detailněji tu část, kdy se manželka snažila vychovávat VÁS.

Tahle část „vyšetření“ je ale k pochopení celé skládačky velmi důležitá. Souvisí jednak s výběrem partnerky a také s celkovým nastavením vašeho štěstí. Co bylo základem vašeho vztahu? Za co si vás vážila? Za co jste miloval vy ji? Jaké bylo ústřední motto vašeho manželství? To jsou všechno otázky, které si musíte zodpovědět.

Z vašeho popisu situace vyplývá, že si manželka ze své rodiny přinesla výchovné principy, s kterými jste zásadně nesouhlasil. Muselo vám to mimořádně lézt na nervy. Jinak byste nepřistupoval k „Dohodě o výchově“. Nevím přesně, v čem se vaše postupy lišily, ale patrně šlo o tradiční rozdíly v postojích.

Vy jste zřejmě chtěl drsnější výchovu, disciplínu, pravidelný režim uspávání a vaše žena přesně naopak. Také to mohlo být obráceně. Ať tak, nebo onak, domnívám se, že kdyby ve vašem vztahu existovala silná láska, založená na přitažlivosti, respektu za něco, co ten druhý dělá, spory o výchovu dítěte by vám vztah nerozbily. To už fungovalo jen jako rukojmí, jako zástupný problém toho, co jste si nevyříkali mezi sebou vy dva.

Nyní řešíte dítě a uspořádání, v němž máte jako táta vyrovnanou roli. Bojíte se, že by manželka mohla sobě nebo dítěti ublížit. Když ale takové obavy máte, musejí z něčeho vycházet. Pokud se vaše žena v minulosti potýkala s úzkostnými stavy, sebepoškozováním, alkoholismem nebo čímkoliv jinak vystupujícím z běžné normy, vaše strachy jsou opodstatněné. Jinak ne.

Vraťme se ale k jádru problému. Řekněme, že jste si udělal diagnostiku vztahu. Byl jste k sobě absolutně upřímný a uvědomil jste si, co všechno jste „provedl“ vy. Třeba jste jí nedával najevo, že je pro vás ta nejdůležitější osoba, třeba jste chodil z práce pravidelně se špatnou náladou, třeba jste jí málo pomáhal s dítětem, třeba jste ji zanedbával sexuálně… Těch stížností, které na vás měla, mohlo být spoustu. A vy si na ně teď zkuste vzpomenout a pokuste se do ní vcítit.

Proč? Ptáte se? Proč bych se měl probírat jejími pocity, když jsem přesvědčen, že chyba je hlavně na její straně? Právě proto. Nemusíte svou bývalou ženu milovat, ale měl byste ji i po rozvodu respektovat. To se v praxi aplikuje velmi jednoduše tak, že se v roli rozvedeného otce budete chovat jako normální, slušný chlap. Musíte ji přesvědčit, že – i když jste se rozešli – jste skvělý otec a jako exmanžel nejste ani urážlivý, ani vyčítavý. Naopak jste etalon spolehlivosti. Když řeknete, že vyzvednete dítě v 8:00, bude se na vás moci stoprocentně spolehnout. Když vám bude dávat desítky nevyžádaných rad, jak se o dítě starat, nehádejte se s ní. Třeba má jen strach, a místo aby to upřímně řekla, komunikuje agresivním způsobem.

Ignorujte její slova a soustřeďte se na její činy. Pod maskou zloby a msty se často skrývají nešťastní lidé, kteří nejsou spokojeni se svým životem. A uvědomte si, že jsou na to vždycky dva. Ve dotazu zmiňujete, že jste její nároky na vás „mlčky přehlížel“. Z vašeho pohledu to mohlo působit, že jste velkorysý, ale z jejího přesně naopak. Mohla si myslet, že její názory považujete za hloupé a že nejsou hodny vaší reakce. Tyhle komunikační křivdy se ve vašem vztahu vršily, až z toho vznikly hádky a vyhazování z bytu.

Nikdy není pozdě začít. A to platí dvojnásob pro nový způsob komunikace. Měl byste s otevřeným hledím vystoupit ze své komfortní zóny a navrhnout, jak vyčistit vaši zdeformovanou komunikaci. Zeptejte se jí, jak se cítila. Poslechněte si ten proud ublížených emocí. Neobhajujte se. Jen poslouchejte. Je úplně jedno, kdo za to může. V manželství stejně neexistuje pravda, ale jen různé pocity dvou lidí.

Když se vám podaří odšpuntovat ucpanou komunikaci, uvědomíte si, že jste převzal iniciativu a že se vám vrací pocit kontroly. Vím, že je těžké v podobné situaci zachovat klid a rozvahu, ale vězte, že se vám to v budoucnu vrátí.

S nově získanou kontrolou pak můžete přikročit k jednání o péči o dítě. Přitažlivé síly v dlouhodobých vztazích působí hrozně dlouho. Když budete v sobě krmit hodného vlka místo toho zlého, vaše manželka vás jednoho dne začne „zrcadlit“. Zbytky náklonnosti se začnou projevovat a odpudivé síly, které teď zažíváte, nakonec odejdou. Jsou sice hodně intenzivní, ale působí jen krátkou dobu.

Zkuste jednat, jako byste byl pořád její muž. Jako chlap, od kterého se čeká, že věci vezme do rukou a vyřeší je. Pro vzájemnou důvěru je tohle mentální nastavení nevyhnutelné. A vy se manželky rozvodem nezbavíte. Budete s ní muset vycházet ještě dlouhá léta. Tak proč si z toho dělat peklo…

>>>Vedle manžela asi shniju! Nic nechce, všechno plní. Můžu sama sebe předělat, abych ho chtěla?