Rodiče mě odložili k babičce. Nevím proč a trápí mě to celý život. Jak si ošetřit jizvy na duši, radí odborník

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na adresu vztahovaporadna@firma.seznam.cz přišel následující dotaz:

Dobrý den, mám celkem problém s tím, že jsem jako dítě byla od 2 do 14 let u babičky a dědy. Ti se o mě starali a k rodičům jsem chodila na sobotu a neděli. Dnes je mi přes šedesát a mám z tohoto období docela trauma. Rodiče byli slušní a pořádní lidé a nikdy jsem se nedozvěděla, proč zvolili toto řešení. Je ale pravda, že taťka byl lepší než mamka.

Přiznám se, že mě to dost trápí a nedostává se mi odpovědi. Taťka zemřel a mamka si našla o dost mladšího partnera a ten ji ovlivňuje tak, že za ní nemohu přijít a vídat ji. Jsem z toho velmi smutná. Díky své rodině a dětem se nehroutím, nelituji se, ale přesto je mi to velmi líto. Děkuji, pokud bych u vás našla odpověď. Přeji vám krásný den a díky za odpověď. Milena

Milá Mileno, musím přiznat, že jde o neobvyklý dotaz, jehož kořeny směřují někam hluboko do minulosti. Asi se nedozvíme, proč se vaši rodiče rozhodli, že se o vás nebudou starat a nechají si vás jen na víkendy. Asi se nedozvíme rozuzlení příběhu, po kterém prahnete celý život. Ten, v němž existují objektivní důvody, proč se o vás máma s tátou nestarali.

Není na mně, abych soudil, co a proč je k takovému rozhodnutí vedlo. Jedno je ale bohužel jasné: Buďte si jistá, že jako „odložené“ dítě si břemeno nedostatku lásky ponesete po celý život. Je to ostatně cítit i z pouhých pár vašich řádků.

Děti si většinou kladou nesprávnou otázku: „Co jsem udělala tak hrozného, že mě moji rodiče nechtěli? Proč se o mě máma s tátou nestarali?“ Takový přístup ale není namístě. Platí totiž univerzální pravidlo, že děti nikdy nemohou za činy svých rodičů.

Vás ale nejvíc zajímá, jak se vyrovnat s těžkým traumatem. Tatínek, ke kterému jste měla zřejmě lepší vztah, už je bohužel po smrti a vaše maminka se k vysvětlování pohnutek svých činů zjevně nemá. Tady vám asi v ničem nepomohu. Přesto se domnívám, že existuje možnost, jak se z celoživotního traumatu pokusit vyléčit.

Určitě doporučuji návštěvu psychologa nebo psychoterapeuta, protože je evidentní, že toto bolestivé téma nemáte ani v šedesáti letech takzvaně „zpracované“. (Pokud netušíte, co si pod tímto termínem představit, tak jde o pochopení příčin, smíření a uzavření nějaké kapitoly vašeho života, které nerozumíte a jež vás dlouhodobě trápí).

Jsem si docela jistý, že potřebujete odborníka, který vám pomůže zbavit se břemene, jež nosíte na srdci tak dlouho. A když jste si sama neporadila do této chvíle, není na co čekat. Zvedněte telefon a najděte si terapii.

Přesně takové zpracování je totiž něco, o co byste se měla pokusit. Když budete mít štěstí a natrefíte na empatického člověka, absolvujete proces, během něhož se pomalu, ale jistě smíříte s tím, co vás hryže v duši pravděpodobně každou možnou chvíli. Co se stalo, už se „neodstane“, ale váš život bude tak nějak snesitelnější.

Samozřejmě nevylučuji, že dostanete šanci se pravdu dozvědět přímo z úst své mámy. Ale i kdyby k tomu došlo, stejně byste si měla jít takový „poznatek“ rozebrat s někým, kdo ví, jak vám pomoct. Přeji vám, abyste si úspěšně vyléčila duši anebo alespoň ošetřila jizvy, které vám rodiče způsobili.

Video: Ačkoliv se to může někdy zdát skoro nemožné, trauma představuje velký potenciál k růstu.