Našla jsem si přítele po padesátce. Nechce mě seznámit se svými dětmi. Copak nemá právo na lásku?

Pane Shorfe, budu moc ráda, jestli mi poradíte. Možná mi řeknete, že to mám nechat být, pak se budu vaší radou řídit, sama totiž nevím, co je, nebo není normální či správné. Před rokem v 56 jsem se seznámila s milým mužem a byla to láska na první pohled.

Považuju skoro za zázrak, že jsem natrefila na volného muže v mém věku (je vdovec), který slušně vydělává, dobře vypadá a chce – mě, vrstevnici! Už spolu půl roku bydlíme (u mě, protože mám větší byt), ale on si pořád drží ten svůj. Do něj chodí, když má schůzku se svými dětmi (30 a 33 let). Podotýkám, že jsou obě dospělé. Dělá před nimi, že tam stále bydlí a nikoho nemá. Myslí si, že by je ranilo, kdyby se dozvěděli, že někoho má, že by tím vlastně zradil jejich matku, která už je pět let po smrti. Mě to moc trápí. Ráda bych se s nimi seznámila a vůbec žila v pravdě, tak jak to je, a nemusel by nic předstírat. Myslíte, že na něj mám nějak zatlačit nebo trvat na svém požadavku, nebo je jeho přání normální a ohleduplné k dětem a já jakožto starší a údajně rozumnější bych měla ustoupit? Moc děkuju, Věra.

Milá Věro, často se stává, že je člověk veden instinktem, kterému věří, že je správný. Váš přítel si ve své vlastní hlavě vytvořil kodex, kterému se naplno oddal. Každý člověk potřebuje jakýsi morální kompas, podle nějž se řídí a cítí se, že koná tak, aby se „za sebe nemusel stydět“ nebo „aby obstál před božím soudem“. Důvody jsou individuální, ale lidé takový kompas prostě potřebují.

Druhá věc je, že takové berličky – ve formě sebenastavení pro případy, co je správně a co je špatně – mají své mouchy. Především jde o to, že když si váš přítel kalibroval svůj detektor správných rozhodnutí, nikdo mu v tom pravděpodobně nepomáhal. Rozhodl se sám. Vyhodnotil si, že by se dětem nezamlouvalo, že si táta našel novou přítelkyni. Sám sebe přesvědčil, že by ho mohly považovat za otce, který zneuctil památku jejich mámy.

A tady je asi zakopaný pes. V mezilidských vztazích často dochází k zásadním nedorozuměním právě proto, že si jeden člověk domýšlí, co si ten druhý asi myslí. Po nějaké době takových vnitřních dialogů je jedinec schopen uvěřit, že ten fantazijní rozhovor opravdu proběhl. V případě vašeho přítele je zcela možné, že děti by byly rády, že je táta zase šťastný, že má někoho, kdo ho má rád. Ale jelikož to nevědí a jejich táta jim to tají – z výše uvedených důvodů –, dochází k eskalaci neštěstí. Vy jste nešťastná, že vaši existenci před dětmi tají. On sám je asi nešťastný, že musí lhát svým dětem. A děti sice nejsou nešťastné, ale mohly by být naopak rády, že tatínek je v pohodě, má spřízněnou duši a není na všechno v životě sám.

Doporučuju, abyste si s přítelem promluvila a vysvětlila mu, že je vysoce pravděpodobné, že děti budou rády, že jeho obavy jsou naprosto neopodstatněné a že jeho morální kompas potřebuje do servisu, protože ukazuje přehnané hodnoty. Zkuste mu vyprávět, jaké to bude fajn, když mu spadne kámen ze srdce, že nemusí vést dvojí život a něco předstírat. A že mužné rozhodnutí je jít s pravdou ven. Navíc v případě, kdy evidentně o nic nejde a celá konstrukce vznikla jen v jeho hlavě. Otevřete mu ji a udělejte mu v ní inventuru. Věřím, že když budete dostatečně empatická, vaše „naléhání“ pochopí a vy se s dětmi seznámíte.